„V klidu žít, pěstovat brambory a snít.“ Dobrý život Tove Jansson v muminím stínu

12. prosinec 2017
Tove Jansson

„Možná se naše dcera stane velkou umělkyní. Opravdu velkou umělkyní!“ napsal Viktor Jansson své ženě Signe. Nemýlil se. Tove Jansson proslula jako autorka dětských knih o skřítcích muminech. Psala i pro dospělé a byla úspěšnou ilustrátorkou, nálepka „autorky muminků“ jí ale k jejímu zklamání zůstala navždycky. Díky svým výrazným ženám a postavám hledajícím identitu je také umělkyní dodneška důležitou pro feministky, LGBT čtenáře a všechny, kdo kdy hledali sami sebe.  

Začátkem prosince oslavilo Finsko 100 let nezávislosti, mezinárodní proslulost mu vedle vodky a saun zajišťují už víc než 70 let knihy jedné z nejúspěšnějších autorek dětské literatury vůbec. Muminci jsou po Kalevale a knihách Miki Waltariho nejpřekládanějším finským literárním dílem. Knihy Tove Jansson vyšly v desítkách jazyků, vznikl i nespočet komiksových stripů, několik animovaných seriálů a divadelních představení, existuje muminí zábavní park a muzeum, o práva na zpracování žádal i Walt Disney. Samozřejmě neúspěšně, Jansson svoje muminy na franšízu neprodala. 

Tove Jansson ale nebyla jen autorkou muminků, i když tak asi navěky zůstane zapsaná. „Už je jen mumin, žádná Tove Jansson,“ postěžovala si údajně v době největšího muminího boomu. Její sen stát se respektovanou malířkou se jí nikdy nesplnil. Mumini i přesto zůstali její srdcovou záležitostí a v jejich příbězích se odráží všechny důležité události Tovina života.

Tove Jansson (1914–2001) pocházela ze švédské menšiny žijící ve Finsku. Otec Viktor byl sochař, matka Signe ilustrátorka, bratři Per Olov a Lars fotograf a ilustrátor. O skřítcích mumincích napsala osm knih a několik knih komiksových příběhů. Je také autorkou knih pro dospělé, mezi nejznámější patří Dcera sochaře, Kniha léta nebo Cestovat nalehko. Byla také významnou ilustrátorkou, karikaturistkou a malířkou. Ilustrovala například Alenku v říši divů nebo Hobita.

Skutečná muminí rodina

„Miluju tatínkovy večírky. Mohou trvat mnoho nocí, člověk se probudí a znovu usne a nechá se kolébat kouřem a hudbou a pak se náhle ozve křik, který chladně proniká teplem až dolů do nohou.“ Tove Jansson se narodila do bohémské rodiny, otec Viktor byl sochař, matka Signe uznávaná ilustrátorka a grafička. Krédy Janssonových byly svoboda, odpovědnost a loajalita rodině. Jejich domácnost, kterou tvořilo i široké příbuzenstvo, přátelé umělci, hospodyně čtoucí Platóna nebo řada domácích zvířátek v čele s opičkou Poppolinem, byla předobrazem pro muminčí rodinu. I dveře muminího domku jsou otevřeny každému bez rozdílu velikostí, tvarů, „živočišných druhů“ i povah. Muminí poselství zní jednoznačně – tolerance, rodina, láska a přátelství jsou nejdůležitější hodnoty.

Jansson neměla snad ani jinou možnost než stát se umělkyní, v začátcích ji ovlivnila hlavně maminka, zvaná Ham, na svou dobu velmi emancipovaná žena, jejíž výdělky tvořily většinu příjmů Janssonových. Ham se stala vzorem nejen muminí maminky, můžeme ji najít i v dalších silných ženských postavách Toviných knih. Ham byla nezávislá už od dětství, kdy se jí přezdívalo „divoká pastorova dcera“. Věnovala se horolezectví, kanoistice i lyžování. Také výborně střílela a podílela se na založení švédského dívčího skautingu. Celý život razila názor, že dívky mají stejné právo rozhodovat o svém životě jako chlapci.

Tove Jansson

Válka mužů

Tove Jansson měla nezpochybnitelný talent a ilustrace a karikatury jí vycházely v časopisech už od čtrnácti let. Na uměleckých školách 30. let totiž stále panovala konzervativní atmosféra i názory, že ženy nemají v umění co dělat. Oficiálně sice už žádná diskriminace neexistovala, ale mnoho lidí se stále domnívalo, že místo ženy je v kuchyni, ne na studiích. Jansson si s profesory často nerozuměla a už tehdy se cítila nedoceněná. Nikdy ale netoužila uspět za každou cenu, a než aby se přizpůsobila, šla raději vlastní cestou. Když jí nevyhovovali vyučující na škole, najala si soukromé učitele a odjela studovat do zahraničí.     

Stejně jako celou její generaci ovlivnila i Tove Jansson druhá světová válka. Jansson válečné události těžce prožívala, ovlivnily ji natolik, že se rozhodla rezignovat na očekávanou životní roli manželky a matky a místo toho se naplno věnovat práci. „Je to válka mužů. Vím, co by se stalo s mou prací, kdybych se vdala. Stala bych se buď špatnou malířkou, nebo špatnou ženou. A také nechci rodit děti jen proto, aby byly zabity v nějaké příští válce,“ napsala v dopise své nejlepší přítelkyni, fotografce Evě Konikoff, která uprchla před nacisty do USA. Těsně po válce vydala Tove Jansson svůj literární debut Cesta za tatínkem, první z knih o muminech, ve které se vyrovnává s traumatickými válečnými událostmi. Soudržné muminí společenství také mělo nejspíš Tove nahradit vlastní rodinu, kterou se v reálném životě rozhodla nemít.

Nedlouho po válce se stala ještě jedna událost, která jí výrazně změnila život. Jansson se seznámila s herečkou a divadelní režisérkou Vivikou Bandler, do které se vášnivě zamilovala. Vztah, který pomohl Tove definitivně ujasnit si svou sexualitu, ale trval jen několik týdnů. Vivica byla vdaná, takže poměr po několika týdnech ukončila, což především Tove těžce nesla. Doléhalo na ni i to, že radost ze vztahu ani smutek z jeho konce nemohla sdílet. Homosexualita byla ve Finsku nelegální a o to více se Vivica snažila aféru utajit. Jansson promítla smutek z nenaplněného vztahu aspoň do své práce. Na nástěnné fresce, kterou zrovna tvořila pro veřejnou budovu, vypodobnila taneční rej a sebe sedící samotnou u stolu, zatímco Vivica tančí s mužským tanečníkem. V muminí knize Čarodějův klobouk zase najdeme dvě nerozlučné postavičky hovořící vlastním jazykem, jemuž nikdo nerozumí a které společně střeží a ochraňují velké tajemství.

Útěk na ostrov

S každou další knihou byl celosvětový úspěch muminích příběhů výraznější a Jansson dění kolem muminů čím dál více vyčerpávalo. V jednom komiksovém stripu muminek vykřikuje na požadavek, aby se snažil a stal se úspěšným umělcem, větu: „Ale já chci jen v klidu žít, pěstovat brambory a snít!“ Větu, která se stane jednou z nejcitovanějších z celého Janssonové díla a často se jí odkazuje na Toviny životní hodnoty. Jansson postupně práci na muminech omezovala a snažila se věnovat i další ilustrátorské a malířské tvorbě. Ani potom se ale nálepky „té od muminků“ úplně nezbavila. Když se konala začátkem 60. let v Helsinkách velká výstava současného umění, Tovina malířská díla jako jediná visela v bočním sále stranou od ostatních. Oficiálním důvod zněl, že její práce se formálně nehodí k ostatním, Tove ale celá událost hodně ranila.

V tu dobu ovšem už měla oporu ve své životní partnerce, výtvarnici Tuulikki Pietilë alias Tooti, se kterou prožila několik desetiletí až do své smrti. V polovině 60. let se Jansson rozhodla aspoň částečně uniknout uměleckému i civilizačnímu shonu. Splnila si svůj dávný sen a postavila si s Tooti letní chatu na vlastním ostrově. Moře a hlavně ostrovy Tove milovala už od dětství, kdy na pobřeží trávila s rodinou celé léto. Příroda a její proměny patří také mezi nejdůležitější a nejvýraznější motivy její tvorby. Jansson byla celý život fascinovaná živly, bouřkami, pitoreskními tvary skal a dřevin, strukturou kamenů, mušlí a vybělených kostí na mořských březích. Ostrovy jsou pro ni místem, kde lze vybudovat vlastní svět, místem největších dobrodružství, proměn a znovuzrození.

Tove a Tuulikki

Na ostrově znovu změnila směr své kariéry a ve svých skoro 60 letech začala psát literaturu pro dospělé. I tentokrát se potřebovala vypořádat s těžkou životní událostí. V roce 1970 zemřela Tovina matka Ham. Jansson se s její smrtí vyrovnala nejprve v melancholické knize Pozdě v listopadu, která celou muminí sérii uzavřela. Tove v ní sebe samu zpodobnila jako postavičku, která přijde za muminky, jejich dům je ale prázdný a nikdo neví, zda se ještě někdy vrátí. Jansson se tak v knize symbolicky rozloučila s vlastní rodinou, která po smrti obou rodičů navždy přestala existovat. Krátce poté vyšla Kniha léta, poetické vyprávění o životě na ostrově, jehož předobrazem byla dobrodružství, které stárnoucí Ham zažívala se svojí vnučkou Sofií.

Žít dobrý život

Jansson sama nikdy rozdíly mezi dětmi a dospělými nedělala. Její dětské příběhy nejsou infantilní a jednoduché, děti pro ni byly vždy rovnocennými partnery. „Dětský způsob prožívání a vidění věcí je jediný, který mě zajímá,“ prohlásila jednou. A bohatá obrazotvornost jejích knih to potvrzuje. Je nakonec vlastně jedno, po které knize člověk sáhne, všechny nesou stejné poselství, které se snažila svým životem naplňovat i ona sama. Ústy jednoho ze svých muminích alter eg, Mimly, radila těm, kteří jsou nešťastní a trpí: „Dá se ležet na mostě a hledět na tekoucí vodu. Nebo běhat a čvachtat se bažinou v červených holinkách. Nebo schoulit se do klubíčka a poslouchat, jak do střechy bubnuje déšť. Dobrý život je náramně lehký.“

Jak se žilo ve 30. letech, když člověk nebyl heterosexuální? Jak doba ovlivnila příběhy Tove Jansson? Poslechněte si tříminutové audio o finské spisovatelce.