V literatuře subsaharské Afriky stále vládne francouzština. Zbaví se někdy dopadů kolonialismu?

čtenář novin - Afrika - Madagaskar
čtenář novin - Afrika - Madagaskar

Jakou roli hrála literatura při dekolonizaci Afriky? Proč je tam dnes většina knih publikovaná francouzsky a čím se zabývají dnešní literáti? „Mnoho spisovatelů dnes říká, že kolonialismus pro ně nemá už žádný význam, že se musí hnout dál,“ říká filolog z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Vojtěch Šarše, se kterým jsem hovořila právě o stavu a problémech současné africké literatury.

„Na Erasmu ve Francii jsem slyšel báseň Aimé Césaira z Martiniku. Někteří spolužáci říkali, že to není pravá francouzština, a ptali se, jestli náhodou nemá po ruce jiného autora. A v tom momentě jsem si řekl, že je to něco, co je potřeba studovat,“ vypráví Vojtěch Šarše, jak se coby student francouzské filologie dostal ke studiu literatur v subsaharské Africe.

Historii africké literatury podle něj ovlivnil fakt, že africké jazyky nebyly až do příchodu kolonizátorů v 19. století kodifikované a literatura se předávala ústní tradicí. Francouzi se snažili místní jazyky vymýtit. Zakládali v subsaharské Africe školy, kde vyučovali pouze francouzští učitelé. Nikdy se neučila africká historie, pouze francouzská. Mluvit místními jazyky bylo zakázáno. Děti, které to porušily, musely nosit oslí ocas jako znamení hanby. Tak podle Vojtěcha Šaršeho budovali Francouzi odpor místních obyvatel ke svým jazykům a kulturám. Potlačováním místních jazyků se navíc zpřetrhaly vazby k orálním tradicím. „Známé motto senegalského spisovatele Hampâté Bâ říká, že když zemře stařec, je to, jako když shoří knihovna,“ vysvětluje Šarše.

Prostřednictvím vzdělávání Francouzi vštěpovali dětem v subsaharské Africe hodnoty, které v nich měly vzbuzovat pocit druhořadosti a legitimovat jejich přítomnost v regionu. Nejlepší žáci ale pak cestovali do Paříže na univerzity. Byla to nakonec právě pařížská Sorbonna, kde vzniklo první hnutí africké frankofonní literatury Négritude. „Samozřejmě ne všichni, kteří studovali na pařížských univerzitách, si byli vědomi toho, co se v koloniích děje,“ říká Šarše.

Univerzita v Africe

Nejsilnějším prvkem literatur v tomto regionu byl v 50. a 60. letech antikoloniální román, mezi jehož autory patří například Ousmane Sembène ze Senegalu nebo Ferdinand Oyono z Kamerunu. „Často se tam objevuje postava mladého muže žijícího ve vesnici tradičním způsobem života. Ta postava se má dostat na univerzitní studia. Touží jenom odjet do Francie, aby byl součástí kultury, která je mu vštěpovaná. V některých románech ta postava opravdu odjede do Francie, ale tam zjistí, že ji nečeká nic jiného než rasismus a zklamání,“ popisuje filolog strukturu antikoloniálního románu.

Dnes v subsaharské frankofonní Africe existuje literatura psaná místními jazyky, například wolofštinou, která se používá v Senegalu. Problém ale podle Vojtěcha Šaršeho nastává při publikování, protože není příliš mnoho nakladatelství, která by byla schopná kontinuálně vydávat tuto literaturu. Proto dnes většina knih subsaharských literatur vychází v pařížských nakladatelských domech. Mezi dnešními literáty také často existuje generační zlom. „Já teď připravuji knihu, soubor rozhovorů s africkými autory, a můžu popsat sérii autorů, kterým je okolo čtyřiceti a kteří říkají, že kolonialismus pro ně nemá už žádný význam. Musí se přeci hnout dál. Bylo tu otrokářství, byl tu kolonialismus, byla nám vnucena francouzština, ale to je generace přede mnou. Já už jsem moderní a budu se zabývat tím, co se týká mě,“ dodává Šarše.

V rozhovoru jsme probírali i to, jaký vliv má dodnes otrokářství v subsaharské Africe nebo proč většina literárních afrických hnutí vznikla mimo Afriku. Poslechněte si celý záznam.