„V našem vědomí a celé lidské existenci je něco kouzelného,“ říká filozofka Sonia de Jager

Sonia de Jager
Sonia de Jager

Se Soniou de Jager jsme si povídaly o umělé inteligenci, o tom, co tu vůbec jako lidstvo děláme i proč je příjemnější život přijmout s překážkami a utrpením než se z něho snažit někam utéct. Setkaly jsme se na konferenci Future Minds: The Metaphysics and Ethics of AI, kterou organizoval Filosofický ústav Akademie věd a Centrum Karla Čapka. 

Proč se vývoji umělé inteligence věnují palcové titulky v novinách a vynakládají se na něj obrovské finanční prostředky, když by se mohly investovat přímo do lidského potenciálu?

Na tuto otázku určitě existuje víc odpovědí, důležité mi ale přijde, že jako lidstvo jsme v současné chvíli chyceni do pasti systému, který upřednostňuje honbu za abstraktním kapitálem než lidi samotné a jejich potenciál. Ceníme si možná víc určitých abstraktních představ než skutečného světa, ve kterém společně žijeme. A možná zjišťujeme, že ty samy o sobě hodnotu vlastně nemají.

Můžete mi konkrétněji popsat, jaké hodnoty a myšlenky si společnost podle vás mylně zbožštěla? Co tedy vnitřně pohání úsilí stvořit umělé inteligence?

„Nepodřizujeme se potřebám našich technologií příliš?“ ptá se antropoložka Lucy Suchman

Lucy Suchman

Antropoložka Lucy Suchman se studiu vztahů mezi stroji a lidmi věnuje už od 80. let. Možná proto tak ráda mírní všeobecné nadšení z umělé inteligence. „Musíme odmítnout předpoklad, že technologická řešení jsou automaticky nejlepší,“ říká v rozhovoru a dodává, že místo autonomních aut bychom měli chtít funkční veřejnou dopravu. Nebo se zajímat o to, jak AI mění moderní válku.

My vlastně vůbec nerozumíme tomu, co to znamená být člověkem. Historie lidstva to potvrzuje, protože to, co na nás hledí ze všech učebnic historie, jsou války, ve kterých se navzájem zabíjíme nebo zotročujeme jeden druhého. Takže se mi zdá, že si lidství nedokážeme dost vážit. Výzkum umělé inteligence na jednu stranu může jít cestou, kdy nám pomáhá odhalit, kým vlastně jsme a co to ve svém jádru je lidskost. A pomoct nám hledat cesty, kterými můžeme náš život zlepšit a obohatit naše tvůrčí úsilí. Podle jejich vlastních výzkumů a jazyka, který používají, mám ale pocit, že na druhou stranu existuje i hodně badatelů, kteří v sobě schovávají takové zvláštní opovržení a určitou mizantropickou Pandořinu skříňku.

Jako například antinatalisté? (pozn. aut.: Antinatalismus je filozofický postoj, který vnímá zrození na tento svět negativně. Mnozí jeho zastánci argumentují tím, že do světa plného utrpení by bylo lepší se ani nenarodit.)

Ano, to je jedna linie myšlení, která je otevřeně nenávistná. I když existují lidé, kteří to za mizantropní nepovažují, protože nemůžete zranit lidské bytosti, když je nepřivedete na svět. Ale o to ani tak nejde. Každý ať má samozřejmě svobodu rozhodnout se podle sebe, jestli chce na tenhle svět přivést děti, nebo vytvářet umělou inteligenci. Ale v každém případě je podstatné zohledňovat fakt, že žijeme ve společnosti, v komunitě, a tím nemyslím jen komunitu lokální, ale celou planetu Zemi, které jsme součástí a která je živoucím systémem, na kterém všichni kolektivně závisíme.

Sonia de Jager

A stejně tak závisíme jeden na druhém, protože všechno, co máme, je jazyk. A všechno, co máme, je ve své podstatě sdílené. Díla vědecké nebo umělecké povahy, která přetrvávají v průběhu historie lidstva, byla vytvořena díky spolupráci a schopnosti lidí vcítit se jeden do druhého a starat se o to, aby se nám žilo vedle sebe dobře. To je opravdovým pokladem, kterého bychom si měli vážit. Radši než myšlenky, že odtud musíme utéct do nějakého lepšího světa, což vnitřně inspiruje mnoho lidí v honbě za vytvořením AI.

Takže si myslíte, že technologie a například i umělá inteligence jsou zrcadlem lidské společnosti nebo lidské podstaty?

Snaha přesáhnout sebe sama a dobrat se něčeho vyššího je odnepaměti jedním z narativů lidstva. Z tohoto starého příběhu a hluboké lidské potřeby potom v posledních třiceti letech vznikla populární myšlenka, že dřív jsme se divili tomu, jak nás stvořil Bůh, a dnes se tímto Bohem můžeme stát sami a vytvořit, cokoli se nám zlíbí.

Filozofka Sonia de Jager se narodila a vyrostla v Buenos Aires a nyní žije v Rotterdamu. Její práce se pohybuje na pomezí technologie, filozofie jazyka, mediálních studií a analýzy kultury. Absolvovala Rietveldovu uměleckou akademii a Univerzitu v Leidenu a spolupodílí se na mnoha projektech uměleckého i akademického charakteru. Jako interdisciplinární myslitelka se v současnosti nejvíc věnuje problematice jazyka jako klíčové technologii, která dává tvar lidskému vnímání. Zároveň ji ke spolupráci oslovilo Centrum umělé inteligence a robotiky v rámci OSN v Haagu, kde se věnuje mezinárodní spolupráci v otázkách bezpečnosti a regulace umělé inteligence.

Ale nemyslím si, že můžeme mluvit o lidské podstatě jako o obecném jevu. Spíš procházíme neustálými změnami. Účastníme se toku života, vyvíjíme se různými, i protichůdnými, směry. A pokud dopodrobna studujeme historii lidstva, vyplyne nám z toho fakt, že na světě existuje tolik rozmanitých kultur, způsobů vnímání toho, co je smrtelnost, rodina, štěstí, a úhlů pohledu na to, co svět je. Z tohoto úhlu pohledu můžeme vnímat internet jako pestré zrcadlo lidstva a všech jeho podob. A umělou inteligenci jako neskutečně široké pole výzkumu, kde se protkávají nejrůznější přístupy k vytvoření něčeho, co můžeme nazvat inteligencí, a co odráží naši tendenci být tak mnohostrannými a zevnitř bohatými.

Je naše společnost virtuální už od nepaměti? Co je zvláštního na jazyku? A může být do designu umělé inteligence zahrnuta vrozená pestrost přírodního a mezilidského světa? Poslechněte si celý příspěvek.