V nezávislé hře Orwell jste tím, kdo určuje nepřátele státu

03758722.jpeg

V hlavním městě došlo k teroristickému útoku a vláda povolala vás, abyste pomocí nejmodernějšího nástroje sledujícího online aktivity občanů pomohli pachatele dopadnout. Budete muset procházet e-maily, odposlouchávat telefony, sestavovat profily podezřelých a z hromady drobností vybírat informace, které rozhodují o lidských osudech, o vině, či nevině. Nezávislá hra Orwell tak nepříjemně připomíná i realitu, ve které jsme si na neustálý dohled možná až moc snadno zvykli.

O rozměru sledovacích aktivit amerických tajných služeb už po odhalení Edwarda Snowdena málokdo pochybuje. Ve Velké Británii dokonce odhlasovali zákon, který umožní vládě bez soudního příkazu hackovat telefony, poskytovatelé internetu podle něj budou rok archivovat online aktivitu svých uživatelů. Poselství malé německé nezávislé hry je tak víc než naléhavé.

Orwell je totiž kromě jména hry také název sledovacího systému, který dostanete na povel. Jako najatý vyšetřovatel disponujete seznamem podezřelých a vaším úkolem je sesbírat informace, které umožní dokázat jejich propojení s teroristickými útoky a nakonec i odsouzení. Vláda fiktivního státu The Nation pro tyto účely schválila zákon o bezpečnosti, jenž vám umožní monitorovat i soukromé chatové konverzace, e-mailové zprávy nebo telefonní hovory.

Všechno začíná s umělkyní Cassandrou, která má záznam v trestním rejstříku a v podezřelou dobu se pohybovala v místě útoku. Procházením jejích záznamů odhalíte univerzitní debatní klub s nápadně protistátními názory, od kterého vede přímá cesta ke Cassandřiným kamarádům – třeba právníkovi a tajemnému profesorovi s tak trochu revolučním blogem. Při procházení příspěvků a e-mailů vám Orwell zvýrazňuje střípky informací, které můžete při sestavování profilů podezřelých použít – ať už to je informace o vzájemných vztazích, době pobytu na určitém místě, nebo zájmech. Důležité je to slovo „můžete“. Orwell totiž u řady informací nechává na vás, abyste posoudili jejich kontext. Když tak Cassandra svému příteli píše, že mu „prostě ukradla kreditku“, může se vám snadno stát, že ji v programu označíte jako zlodějku, se všemi důsledky, co z toho plynou.

03758721.jpeg

Jestli je v něčem Orwell cenný, tak je to právě ukazování limitů monitorovacích aktivit. Informace vytržené z kontextu jdou snadno použít jako důkazy pro protikladná tvrzení, ale zdánlivě nevinná zmínka o nicku na seznamce může vést k otevření úplně nového sledovacího kanálu. Vaše rozhodnutí, co vybrat a co nechat ležet ladem, mají v příběhu přímé důsledky – a přestože je sledujete zprostředkovaně, nepříjemný voyeurský pocit se dostavuje velice rychle.

Je trochu škoda, že pro zdůraznění svého poselství vývojáři používají docela průhledné herní mechaniky. Nejpalčivější je asi fakt, že vámi posbírané informace v případě konfliktních případů nelze zpětně měnit a s vaším nadřízeným, který na jejich základě rozhoduje o dalším vyšetřování, nejde komunikovat – co mu pošlete, to použije, bez možnosti upřesnění a změny. V rámci herního systému je to pochopitelné řešení, ubírá ale na uvěřitelnosti.

Velmi autentický se však zdá scénář a osobnosti jednotlivých podezřelých. Zhrzená umělkyně Cassandra, kyberaktivistický rebel Harrison nebo neznámý hacker jsou vykresleni přirozeným, uvěřitelným jazykem. To vaši práci ještě víc zamotává – budete některým stranit, protože jsou sympatičtější? A jak moc se stáváte součástí mašinérie establishmentu, když uploadujete informaci, že kytarista, který patrně v afektu nadává na sociální síti caps lockem na „vládní č*ráky“, je potenciální hrozbou?

03758728.jpeg

Orwell hravě dohrajete za pět hodin a kvůli výrazným a předem daným zvratům je možnost opakovaného hraní limitovaná. Ale i na tak malé ploše klade otázky, na které se musíme ptát i v realitě. Není nepředstavitelné, že podobní vyšetřovatelé budou za pár let procházet SMSky a e-maily i nám.