V noci ve squatu, přes den čaj a domino. Uprchlíci v Sarajevu přečkávají zimu a sní o Evropě

Z komunitního centra v Sarajevu, které uprchlíkům pomáhá přestát zimu
Z komunitního centra v Sarajevu, které uprchlíkům pomáhá přestát zimu

V Bosně a Hercegovině stále zůstávají tisíce uprchlíků. Noci přečkávají ve squatech bez vody a elektřiny. Ve dne ale mohou jít do komunitního centra, které pro ně v Sarajevu otevřeli dobrovolníci z celého světa. „Hrajeme hry, popíjíme čaj, povídáme si. A připadáme si jako lidé,“ říkají uprchlíci. Naděje, že se posunou dál, je každým dnem menší, zůstává jim ale humor a snaha překonat nudu při nekonečném čekání.

„Novinářka? Fotky do novin?“ „Oui, mais avec la face, c’est pour moi, don’t worry,“ uklidňuji ustaraného muže, který právě stejně jako já prohrál v dominu se čtyřiadvacetiletým Osamou z Alžírska. Už je to pár měsíců, co jsem musela vyhrabat francouzštinu a začít ji používat v lámané kombinaci s angličtinou. V komunitním centru pro uprchlíky v Sarajevu je to běžná praxe. Většina uprchlíků v centru do Bosny přišla z Alžírska. Přes den jich tu je asi padesát, na oběd a večeři jich přijdou až dvě stovky. O vše se stará parta dobrovolníků z celého světa. Je tu Joa z Portugalska, Rose z Nizozemí, Mahra z Německa a mnoho dalších.

„Tak ty jsi studovala sociologii? Mám rád Baumana,“ říká dobrovolník z Itálie, zatímco vylívá vodu z kýblu. Právě umyl záchody. „Jednou jsem s Baumanem jela ve výtahu, v Praze na sociologickém fóru, je to asi tři roky zpátky,“ říkám nepřítomně, ačkoliv vyprávím asi o nejlepším momentě svého života. „Sociologické fórum? To zní skvěle,“ usmívá se a svléká si gumové rukavice, aby mohl na záchody přinést nový toaletní papír. Brzy se vrátí do Itálie, aby po dvou měsících téměř každodenní práce dostudoval. Teď se ale chystá večeře a to znamená práci pro každého. Já se pouštím do rozdělování příborů a rozdávání nádob s vodou na stoly. Ahmed z Tuniska v kuchyni krájí chleba a nemá na mě čas. Komunikuje zpěvem. „Co chceš dívko, proč se mě stále na něco ptáš, neodpovím ti, protože jsem teď tak zaneprázdněný,“ notuje si. Ostatní se smějí.

Strávila jsem v komunitním centru dva dny. Dobrovolníky už znám, čas od času se s nimi potkám v kině Bosna, kam chodí na vyhlášenou pondělní zábavu s bosenskou hudbou. V centru Sarajeva už mnoho uprchlíku nepotkávám. V létě přečkávali dny před hlavním nádražím, teď se před zimou schovávají, kde to jen jde. „Spím v takovém domě nedaleko odsud. Nedá se tomu říkat domov, ale ani squat. Jsem tu dva měsíce a už jsem vyměnil pět domů,“ říká výherce domina Osama. V Alžírsku pracoval jako kadeřník, umí prý ale všechno. „Nemám problém s jakoukoliv prací, doopravdy. Když žiješ v Alžírsku, naučíš se toho hodně, protože se ti hodí každý dinár. Je tu jeden chlápek, který byl dlouho pekařem a cukrářem, ale po večerech si přivydělával jako instalatér. Odešel jsem, protože v Alžírsku se nežije dobře. Nejistá práce, špatná vláda. Jsem na cestě už asi 8 měsíců, nejdřív jsem vycestoval do Turecka. Teď tu čekám, doufám, že se mi podaří dostat dál,“ říká.

Pro většinu z nich je Bosna tranzitní stanicí. „Zasekli se tu, protože je pro ně neuvěřitelně náročné překonat chorvatské hranice. Při pokusech o překročení jsou násilně vraceni zpátky, často jsou poměrně silně zbiti a poraněni,“ říká Němka Mahra. Uprchlíci většinou v Bosně zůstat nechtějí, chorvatská hraniční policie na ně ohledy nebere. V Chorvatsku se dokonce objevují návrhy na bránění hranice armádou. Za hrubé zacházení s migranty Chorvatsko kritizoval mimo jiné také Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Naděje, že by se uchytili v Bosně, je skutečně malá. V zemi je vysoká nezaměstnanost a kvalita života je zde výrazně nižší než například v Německu nebo ve Francii.

„Je mi 19, se svými zážitky se ale cítím na 30.“ Uprchlíci se v bosenské „čekárně“ chystají na zimu

Uprchlíci v Bosně a Hercegovině, jedné z čekáren balkánské trasy, po které migranti směřují z Blízkého východu a Afriky do západní Evropy

Bosna a Hercegovina je jednou z čekáren balkánské trasy, po které migranti směřují z Blízkého východu a Afriky do západní Evropy. Ve městech po celé zemi se bezcílně potloukají lidé ze všech koutů světa. Na jednom místě se setkává univerzitní profesor z Pákistánu s devatenáctiletým bezdomovcem z Maroka. „Když už musím jít, snažím se alespoň poznávat nové kultury a lidi,“ říká mladík optimisticky. „Žijeme. Co ale bude v zimě?“ ptají se všichni.

„Bosenská infrastruktura je nedokonalá, vše musíme řešit sami. Uprchlíci spí na ulicích, v opuštěných domech a ve squatech. Bez elektřiny, toalety a vody. Já se jednou vrátím ke svému normálnímu životu v Německu, možná začnu studovat. Tihle lidé tady ale budou stále čekat a marnit obrovskou část svého života v uprchlických táborech nebo ve squatech,“ obává se Mahra. Sama je v Bosně asi dva měsíce. Většina dobrovolníků je zde maximálně několik týdnů. Časem se musí vrátit ke svým životům, do práce nebo do školy.

Druhý den se seznamuji se sedmnáctiletým Iráčanem. Nechtěl mi prozradit jméno, fotku jen bez obličeje. Když mě ale bosenský dobrovolník považuje za pomoc – navíc ‚našu‘, jak pochopil z naší krátké interakce v bosenštině, v níž mi dal pokyny k mytí oken v jedné ze tří malých místností –, Iráčan neváhá a vstává, aby mi pomohl. Všichni tři umýváme zamlžená okna. Zpočátku v tom nevidím smysl, zase se brzy zamlží, pohled ven dvakrát veselý není. Centrum se nachází v blízkosti sila a starých paneláků, počasí je hrozné. „Musíme se tady o to všichni společně starat. Ti lidé přespávají bůhvíkde. Tohle je pro ně místo, kde se můžou alespoň trochu cítit jako doma,“ říká dobrovolník.

Z komunitního centra v Sarajevu, které uprchlíkům pomáhá přestát zimu



Když domyjeme okna, Iráčan za mnou přijde a nesměle se zeptá, jestli jsou v Čechách všechny ženy stejně krásné jako já. Podobné dotazy zde padají na všechny holky téměř od každého. Sedmnáctiletý kluk se tady od starých chlapů učí, jak balit holku. Je sám, o rodině mi nic neřekne. „Neurazila ses, že ne?“ ptá se nervózně. V centru panuje příjemná atmosféra. Po pokoji běhá asi dvouletá holčička a hraje si s plastovým kelímkem. Většina žen a dětí je v uprchlických táborech za městem, v komunitním centru jsou spíše muži. Během dne tam je možnost hrát hry, učit se jazyky nebo hrát fotbal. Především se ale mohou ohřát, odpočinout si, pomodlit se, omýt si ruce a zajít si na normální záchod. Připadat si jako lidé.

V Bosně je momentálně podle místních úřadů asi 23 tisíc registrovaných uprchlíků z Blízkého východu a Afriky. Na severozápadu země, ve městech Bihać a Velika Kladuša, je situace ještě výrazně horší než v Sarajevu. Tady mohou alespoň přes den u čaje pokecat s Joaem z Portugalska, Rose z Holandska nebo s Magdou z Československa. Nemá cenu někomu vysvětlovat, odkud doopravdy jsem. Idea státu je pro ně stejně úplně jiná než ta moje. V jejich státech se buďto válčí, vládnou diktátoři, nebo neexistuje garance toho, že práci, kterou mají dnes, budou mít i zítra. Teď jsou alespoň na několik hodin v teple.

Co přijde s jarem? A jaká je budoucnost lidí, kteří se zasekli v půli cesty? Poslechněte si reportáž z komunitního centra v Sarajevu.