„V nultých letech skončily kultovní filmy, zabil je marketing. Až na The Room,“ říkají Fila a Tesař

„Tehdy mi kvůli Pánovi prstenů a podobným věcem skončilo těšení na filmy na pokračování, sice jsem se těšil na dvojitýho Kill Billa, nebo co bude dál v Matrixu, ale Pán prstenů je pro mě příznak devalvace pojmu kultovní film,“ říká Kamil Fila. „Typický je pro nultá léta to, že režisér Pána Prstenů Peter Jacskson vyšel z okrajového prostředí,“ dodává Tonda Tesař. „Začínal krvavými vtipnými poloamatérskými horory, je to podobný případ jako Sam Raimi, který dostal zase Spidermana. Nultá léta byly dobou, kdy se tyhlety fandomové záležitosti staly nejprofláklejším a v něčem nejnudnějším mainstreamem, a předtím zajímaví režiséři byli u toho.“

Pád dvojčat a evropské minimalistické filmy

Odkazy na útok na věže Světového obchodního centra v roce 2001 nebo přímé zpracování události se objevuje v mnoha filmech dekády. „Nejlepší je podle mě United 93 od Paula Greengrasse, kde ty budovy vůbec nejsou. Odehrává se to v letadle, který spadlo, než mohlo doletět k cíli, díky lidem uvnitř. Je to natočené dokumentárním chaotickým stylem, u kterého se zjistilo, že se tak dají točit i akční filmy, příkladem je trilogie o Jasonu Bournovi, taky Greengrassova. A pak je pro mě hodně zajímavej odkaz ve filmu 25. hodina, kde se hlavní hrdina, který něco udělá a musí odejít z New Yorku, dívá z okna na trosky dvojčat, který tam na rozdíl od něho zůstanou. Je to takové zvláštní memento.“

Artové filmy v nultých letech na rozdíl od dnešních překračovaly tabu, připomíná Tonda Tesař. „Točily se gore filmy zobrazující excesivní brutalitu, remake Texaského masakru motorovou pilou, Saw nebo Hostel, pak se objevily filmy Gaspara Noého a celá new french extremity bourající hranici mezi pornem a mainstreamem, tenhle podtón překračování hranic byl přítomný celou dekádu.“ Nultá léta byly silným obdobím taky pro Michaela Hanekeho nebo Larse Von Triera. „A vznikaly taky realisticko minimalistické filmy od Cristiana Mungiu, bratrů Dardennů, ti všichni jsou s námi stále. Teď si říkám, kdo k nim ale přibyl? Tohle jsou pořád ti stejní tahouni Cannes a podobných přehlídek. Dnes je opravdu nedostatek nových progresivních tvůrců, kteří by bourali pravidla nastavený touhle generací.“

Marketing zabil kultovní filmy

Kultovní filmy z nultých se v paměti hledají těžko. „Darren Aronofsky je příklad režiséra, jehož některý filmy by se daly považovat za kultovní, myslím si ale, že je to něco, co v nultých letech skončilo. Kultovní film je vždycky trochu na hraně, není ani komerční, ani nezávislej, a vytvoří mu pověst fanoušci. Dneska kvůli píárku víte hrozně moc věcí o každém filmu už dopředu, a taky většinou spadne do kategorie něčeho minoritního, nebo naopak velkého komerčního filmu, jako padají ty komiksové. O Donniem Darkovi si lidi ještě hodně povídali,  zakládali fanouškovský stránky, snažili se to nějak interpetovat, tomu už dneska marketing zabraňuje.“

z filmu The Room|foto: TPW Films

Podle Tondy Tesaře je jediný skutečně kultovní film nultých let The Room podivína Tommyho Wiseaua. „To je hodně bizarní věc, která má pověst nového nejhoršího filmu všech dob, do centra pozornosti ho teď vytáhl James Franco, který natočil film o natáčení The Room nazvaný The Disaster Artist. Taky se v nultých letech oblast kultovního filmu stává silně nostalgickou díky DVD reedicím starých filmů. Ikonickými se stávají 70. léta, 80. léta a nové filmy se k nim vrací, Tarantinův projekt Grindhouse patří mezi filmy, co žijí z kultovního statusu starých legend.“ 

Příběhy neobyčejného šílenství českého filmu

V Česku kralovali režiséři jako Petr Zelenka a Jan Hřebejk, kteří vyhrávali České lvy, dekádu ovlivnil mimo jiné i David Ondříček svými Samotáři a dalšími snímky. „Zelenka nebo Ondříček, a to je symptomatické pro český film, nemají reálná skutečná témata, jejich postavy mají pseudoproblémy,“ popisuje Kamil Fila. „I když jsou některý z těch filmů velmi zábavný, to je pravda, třeba Rok ďábla. I Bohdan Sláma, který zdánlivě točí o problémech, o nich netočí reálně, chudoba se mu líbí, má pocit, že chudí lidé jsou ryzejší. Myslím, že i kvůli tomu začal hranej vyvažovat dokument, který se v nultých letech dostal do kin a dostal možnost vyhrávat České lvy. Zlomový film byl sice Občan Havel, což je střihovej dokument, ale pak už to byl Český sen, obrovský úspěch mají filmy Heleny Třeštíkové. Taky mi přijde logický, že v té době začíná točit hrané filmy původně dokumentarista Robert Sedláček, jehož věci jsou aktuální, ostrý a je v nich často kus mírné neumětelskosti spojované s dokumentem. Podle mě tohle je opravdu reakce na to, jak se tehdy český film utápěl v lehký zkouřenosti.“

Z dokumentu Český sen|foto: Česká televize

Tesař i Fila se v nultých letech dívali hlavně na filmy z Japonska a Koreje. „Byla to vlna filmů od Takeši Kitana, Park Chan-wooka, propadl jsem i japonskému anime, díky dvd se začala objevovat spousta starších filmů z Asie, které byly ve vhs letech nedostupný,“ vzpomíná Tonda Tesař. „Tohle asijský období po nultých letech skončilo, dneska už to tak zajímavé z uměleckého hlediska není.“ Kamil Fila měl v té době o asijských filmech rubriku v časopisu Cinema. „Cokoliv bylo asijskýho, dostal jsem to já. Pak jsem měl poprvé za úkol koukat na český filmy a byl jsem zhnusenej. Ale taky to bylo šťastný období Pixaru.“

Poslechněte si celý rozhovor!