V próze nebylo o co bojovat, poezie stále vede. Liberatura bilancuje Magnesie Litery 2016

8. duben 2016
02874980.jpeg

Knihou roku se stala próza-báseň Daniely Hodrové Točité věty, cenu za prózu získala Anna Bolavá za fyzický zážitek při čtení Do tmy, v poezii byl oceněn Ladislav Zedník za paleontologické básnění v knize Město jeden kámen. Ceremoniál byl svižný, vtipný a překvapivě důstojný – v porovnání s jinými českými výročními cenami. Kdo ale cenu nedostal, i když měl? Které z nominovaných či oceněných knih přetrvají do budoucna a co letošní ročník Magnesií vypovídá o loňské literární produkci celkově? Ptali jsme se Ondřeje Nezbedy, porotce z kategorie próza, a básníka Ondřeje Lipára.

Kniha roku za zásluhy?

„Překvapil mě výsledek v kategorii Kniha roku. Nečekal jsem, že to dostane próza Daniely Hodrové, protože je to text vysoce artistní, čte se velmi těžko. Čekal jsem, že dostane cenu některý z populárnějších, přístupnějších titulů,“ diví se hned na začátek rozhovoru Ondřej Nezbeda. Později dodává, že Daniela Hodrová je osobnost české literární scény, která vyvolává úctu. Možná i proto dostala vzpomínková kniha Točité věty, podle Nezbedy dosud nejtěžší text autorky, nejvyšší ocenění. Do jisté míry se ale dá interpretovat jako cena za zásluhy.

03602263.jpeg

V kategorii próza je výsledek o něco přesvědčivější, i když i tady se našly výhrady. „Mě nejdřív ta kniha lehce iritovala,“ přiznává Nezbeda, „Přišla mi monotónní, nudná. Říkal jsem si, proč mám číst knížku o sbírání bylin, až do chvíle, než se to začínalo proměňovat v podobenství nějaké psychické nemoci, paranoie, která se rozrůstá a hlavní hrdinku pohlcuje. A možná ji dovede až k nějakému kriminálnímu činu.“ Ondřej Nezbeda chválil Bolavou i za jazykovou svébytnost, dokonale sevřenou strukturu vyprávění a za nedořečenost a náznakovost. V tom se Do tmy liší, protože nechává v člověku pracovat imaginaci. Shodli jsme se také, že próza Anny Bolavé přináší až fyzický zážitek.

Ladislav Zedník měří čas duše i země

Kategorii poezie ovládla hlubinná sonda Město jeden kámen, kterou vydalo nakladatelství Dauphin pod editorským dohledem Oliny Stehlíkové (za posledních několik let její jméno v nominacích nikdy nechybělo, ať už v pozici autorky, či redaktorky). „Je to kombinace hrozně silné osobní výpovědi muže nějakého věku v kontrastu s geologickým věkem, protože on tam neustále vrací to svoje téma paleontologie a toho pomalého pohybu hornin a dostávání se do hloubek. Tohle mi na knize možná připadá nejcennější, že ten kontrast je velmi živý. Jako čtenáře tě to myslím dost vtáhne, není to jenom introspekce, ale ustoupení o mnoho kroků dozadu a nahlédnutí světa z mnohem většího nadhledu,“ přibližuje vítěznou sbírku Ondřej Lipár. Chválí přitom celou kategorii poezie, jediná věc, která ho na Magnesiích zklamala, bylo nedocenění Marie Iljašenko, která loni debutovala se sbírkou Osip míří na jih.

Kniha roku pro Zábranského

03603628.jpeg

„Vztekal jsem se u ní, zápasil podobně jako u knihy Daniely Hodrové, ale bavil jsem se,“ tvrdí Ondřej Nezbeda o opusu Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo. „Bavil jsem se tou imaginací, originalitou metafor, jazyka, způsobu vyprávění. I když si myslím, že ten román je neučtitelný, tak je to kniha, ke které mám chuť se vracet.“

Krom chvály pro Davida Zábranského a Annu Bolavou měl Ondřej Nezbeda ke knihám mnoho výhrad. „Letošní ročník mi přijde slabší, nepřijde mi špatný. Je tu jeden příklad vysoké prózy, to je Daniela Hodrová, výrazného, kontroverzního titulu, to je Juhás, jeden svébytný, poetický thriller (Bolavá). Není se za co stydět, ale není se za co brát. Když jsme seděli v porotě, zjistili jsme, že nemáme za co se rvát v diskusi.“ Ondřej Nezbeda vzpomíná, že v předchozích letech bylo takových titulů hned několik, Kahuda, Reiner, Stančík, předloni otec a syn Němcové a Hakl.

Poslechněte si poslední Liberaturu a dozvíte se, které další knihy ze seznamu nominovaných stojí za přečtení.