„V rukách mi zemřelo mnoho kamarádů.“ První žena pluku Azov poskytla Radiožurnálu exkluzivní rozhovor

Do ukrajinského pluku Azov vstoupila Olena Mosijčuková záhy po jeho vzniku v roce 2014. Jako vojenská záchranářka a později dobrovolnice působila šest let na frontě v Donbasu a Mariupolu. Zachránila život stovkám vojáků, získala za to vysoká vojenská a státní vyznamenání. Dnes žije teprve 32letá Olena Mosijčuková v Česku. Z Ukrajiny odešla v březnu, mimo jiné i proto, že byla třikrát zraněná. Z Česka teď organizuje pomoc svým spolubojovníkům a obětem ruské invaze.

Čtěte také

Proč jste vstoupila v roce 2014 do pluku Azov?

To mi bylo dvacet tři let, když začala válka. Začala jsem jako dobrovolník jezdit po frontě a měla jsem kamaráda z dětství, který byl v pluku Azov. Tak jsem přijela k nim, ošetřila prvního raněného, který ale zemřel. Viděla jsem, že je potřeba každá ruka. Zůstala jsem u nich.

Velitel v té době nebral ženy, ale zlomila jsem systém a přemluvila ho. Moje máma ani nevěděla, že jsem na frontě. Nakonec jsem v Azovu sloužila dva roky. Prostě jsem ošetřovala zraněné a snažila se je dostat do týlu.

Po těch válečných zkušenostech chci prožít každý den pozitivně a v dobru.

Další léta na frontě jste byla kde?

Když už to s mým vlastním zdravím nebylo dobré, dostala jsem status válečného veterána a poslali mě do penze. Jak jsem se dala do pořádku, nedokázala jsem sedět doma a šla jsem znovu, ale s dobrovolníky, kterým velela Tajra (Julija Pajevská, legendární vojenská zdravotnice, kterou unesli Rusové v Mariopolu a vyměnili za své zajatce – pozn. red.).

Když už bylo paramediků dostatek, tak jsem se zase vrátila domů a řešila si svoje zdravotní problémy. Podstoupila jsem operaci hlavy kvůli zranění střepinou z granátu. Navíc jsem letos měla několikrát covid.

Vždycky „vyhraju“ jackpot

Nechybí vám válečný adrenalin?

Olena Mosijčuková

Každou chvíli jezdím po army shopech, dívám se, kde co je, za jakou cenu. Sháním neprůstřelné vesty a helmy. Nebo sháním peníze a léky, které chci na Ukrajinu odvézt. Dvakrát do týdne dělám v Praze canisterapii s ukrajinskými dětmi.

Dostala jste za službu v armádě nejvyšší vojenskou medaili Hrdina Ukrajiny.  Můžete říct za co?

Někdo spočítal, že jsem zachránila před smrtí 140 vojáků. Získala jsem i několik jiných státních vyznamenání a na Ukrajině jsem asi dost známá osoba. Pro mě je ale nejlepší vyznamenání, když zůstanou kamarádi živí a podaří se mi je dostat do nemocnice.

Byla jste třikrát zraněná, naposledy do hlavy. Neměla jste helmu?

To se občas stane. Jsou okamžiky, kdy si ji nestačíte nasadit. Sedíte tři měsíce v zákopech a pořád máte na sobě vestu, všechno vybavení a helma váží dva apůl kilogramu, tak to i hlavu unaví. Ale je jasné, že zrovna když já sundám helmu, tak něco přiletí. Já vždycky vyhraju jackpot. Jednou jsme utíkali po zamrzlém poli, bylo hluboko pod nulou, a kdo myslíte, že propadl ledem? Nikdo kromě mě.

Olena Mosijčuková

Vlastenectví není nacionalismus

Jsou vojáci pluku Azov nacionalisti, nebo jak říkají Rusové ve své propagandě nacisti?

Kdo je to nacionalista? To je člověk, který miluje svoji vlast. Jedu po Praze a vidím, jak udržujete kulturu, pamětihodnosti, umění, váš jazyk. To je vlastenectví, když milujete svoji kulturu. A nacismus? To je přece úplně něco jiného. Nacisté jsou ti, kteří chtějí zničit jinou kulturu, jiný národ, jinou zemi. Jako Němci za druhé světové války u vás nebo Rusové dneska u nás na Ukrajině.

Vůbec jsem nechápala, že kluci sedí v zákopech, umírají a ve městě se lidé baví v restauracích nebo na diskotéce.

V pluku Azov ale bojovali vojáci mnohých národností.

To právě dokazuje, že to nebyli žádní nacisté. Všichni spolu dobře vycházeli bez ohledu na národnost. V pluku byli Čečenci, Židé, Španělé, Gruzíni, jeden mi umřel na rukách, Švédi, Američané. Počínaje muslimy až po pohany. Nikdy se nestalo, že by někdo řekl, jsi Žid a u mě jsi skončil. To byl tým složený z lidí z celého světa, proto máme kamarády na celém světě. Jaký nacismus?

Čtěte také

Máte nějaké informace o vojácích pluku Azov, kteří bránili Mariupol?

Někteří moji kamarádi jsou v ruském zajetí. Nevíme, kde jsou. Vím, kde je Tajra. Vyměnili ji za ruské zajatce, je doma a jsme spolu ve spojení. Ale ona nebojovala v pluku Azov, měla svůj vlastní oddíl. Plánuji, že v srpnu, až se budu vracet z Ukrajiny, tak ji vezmu sebou do Česka na rehabilitaci.

Každý může kdykoliv umřít

Máte toho za sebou docela dost, šest let ve válce, a přitom se stále usmíváte, působíte nesmírně optimisticky.

Zemřelo mi v rukách mnoho kamarádů, kterým jsem už nedokázala pomoct. Začala jsem se na svět dívat jinak. Dřív jsem snila o tom, že se chci podívat tam a tam, koupit si spoustu věcí. Po těch válečných zkušenostech chci prožít každý den pozitivně a v dobru. Já myslím, že je to tak u každého, kdo přežil válku a vyléčí svůj posttraumatický syndrom.

To samé jsem prožila já. Vůbec jsem nechápala, že kluci sedí v zákopech, umírají a ve městě se lidé baví v restauracích nebo na diskotéce. Nedokázala jsem to vůbec pobrat. Tady je válka a o třicet kilometrů dál diskotéka.

Olena Mosijčuková dostala za službu v armádě nejvyšší vojenskou medaili Hrdina Ukrajiny

Jak jste se s tím vyrovnávala?

Dlouho. Vytvořila jsem si vlastní systém canisterapie, sama jsem se léčila, psi mi hodně pomohli. Řekla jsem si, že kdokoliv z nás může umřít kdykoliv. Na Ukrajině může padnout bomba kamkoliv, i když je to třeba klidné místo daleko od fronty. Proto je třeba každý okamžik, který nám zbývá, prožít nějak smysluplně. Aby po nás zbylo něco hezkého, a ne smutného. Nejsem sama, je nás hodně, proto se držíme.

Ve válce to ale funguje asi jinak…

Je to v hlavě. Jak se cítíme emocionálně, tak se cítíme fyzicky. Když budeme v depresi, onemocníme. A když onemocníme, nic neuděláme, nikomu nepomůžeme, ani psům, ani lidem. Já jsem říkala kamarádům, jestli umřu, neplačte. Pusťte mi na pohřbu AC/DC, aby se lidé usmívali a pamatovali si jen ty hezké chvíle.

Jak se Olena dostala do Česka a jaké má další plány? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Ľubomír Smatana , and
Spustit audio

Související