V sedmnácti se zamilovat. Dej mi své jméno je jako vzpomínka na formativní zážitek

27. březen 2018
Z filmu Dej mi své jméno

Koprodukční snímek, který se právem stal jedním z nejopěvovanějších a nejoceňovanějších filmů loňského roku, vypráví jednoduchý příběh – o prázdninové zamilovanosti sedmnáctiletého Elia do čtyřiadvacetiletého Olivera. Režisér Luca Guadagnino spolu se scenáristou Jamesem Ivorym kolem této zápletky vystavěli podmanivou i důmyslnou houpací síť asociací, nálad a audiovizuálních podnětů.

Film se dá užít jednoduše jako imprese toho, jaké to je být v sedmnácti letech zamilovaný. Prosluněné, citlivě nasnímané záběry luxusní letní vily, italského venkova a v neposlední řadě také mužských i ženských těl vytvářejí pro Eliovo mladické vzplanutí takřka rajskou kulisu. Je to ale ráj, ve kterém neustále tušíme přítomnost hadů. Pomalé tempo filmu rozhodně nepůsobí lenivě, ale je plné tenzí. Eliův vztah k Oliverovi prochází postupně různými fázemi – od počáteční přehlíživosti ke stále větší fascinaci a nakonec prudké touze, které se zdrženlivější Oliver zpočátku brání. Postupně ale vychází stále více najevo, že Oliver také prochází vnitřní nejistotou, kterou ale nedává najevo.

Sufjanovy přeludy

Jak to u mladických lásek bývá, je i pro vztah Elia k Oliverovi důležitá sexualita. Není divu, že film věnuje velký prostor záběrům na nahá i oblečená těla, řeč dotyků, pohledů i sexuálních akcí obou hrdinů. Stejně důležité je ale i mluvení, které tuto tělesnou řeč obklopuje a ukotvuje. Věta „Říkej mi svým jménem a já ti budu říkat svým“, která dala filmu jeho název, jako by naznačovala úplné splynutí duší, k němuž ale ve filmu nikdy nedojde. Oba milenci si spíš navzájem vyčítají, že nedokázali přečíst neverbální signály, kterými se snažili jeden druhého upoutat.

Z filmu Dej mi své jméno

Na to, jak je příběh Guadagninova filmu jednoduchý, je v něm překvapivě hodně kulturních odkazů. Eliův otec pracuje jako archeolog, který se zaměřuje na antiku. Právě antika se svým specifickým vnímáním homosexuality, tělesnosti, ale také emocí a rozumu může sloužit jako celý jeden důležitý klíč k porozumění filmu. Hlavní hrdinové jsou intelektuálové, kteří se obklopují klasickým uměním. Vrstevnatý scénář od téměř devadesátiletého amerického scenáristy, režiséra a producenta Ivoryho jemně vtahuje do nenucených dialogů ústřední dvojice jejich židovské kořeny nebo temné události z dějin Itálie.

V nedaleké vesnici se ale hrdinové setkávají s lidovějšími zábavami a přímočaře hédonistickým osmdesátkovým popem. Na soundtracku k filmu tak najdeme nepravděpodobnou kombinaci vážné hudby (Maurice Ravel, John Adams), italského diska (Bandolero, Moroder) a Sufjana Stevense, který k filmu složil dvě původní písně. Zejména skvělý závěrečný Stevensův song Visions of Gideon jako by svou komplikovanou jednoduchostí zrcadlil celý film – text milostné písně rozrývá opakující se otázka „Is it a video?“, která posléze mutuje do podobně znějícího „visions of Gideon“. Obojí nás od romantických nálad odvádí do světa neskutečna – do světa přeludů, videí, klamu.

Z filmu Dej mi své jméno

Bez coming outu

Dojem pomíjivé iluze nakonec převládne i ve finále samotného filmu. S koncem léta na závěr filmu přichází i procitnutí z rajského oblouznění. Soucitný monolog Eliova otce a hlavně uhrančivý poslední záběr, v němž nešťastný Elia (v suverénním podání Timothée Chalameta) zírá do ohně, nakonec naplno rozezní tragické tóny celého příběhu. I na tuhle tragiku se můžeme dívat z různých úhlů. Velkou roli může například hrát to, že se film odehrává v první polovině osmdesátých let. To je éra těsně před rozšířením epidemie AIDS, která pro homosexuální komunitu znamenala právě onen symbolický konec nevinnosti.

Paradoxně tenhle nikdy nevyslovený přízrak viru HIV, číhající v nedaleké budoucnosti, je také tím, co Guadagninův film nejvíc spojuje s žánrem LGBTQ filmy. Dej mi své jméno je rozhodně film o homosexuálech a fakt, že sleduje lásku dvou kluků, z něj nejde snadno odpárat (a říkat si, že by vyzněl stejně, kdyby vyprávěl o zamilovaném chlapci a dívce). Chybí v něm ale otevřený politický a angažovaný prvek – není to film o coming outu ani o tom, jak homosexuálové trpí kvůli předsudkům takzvaně normální většiny. Chtělo by se říct, že je něčím víc – emotivní love story, která homosexualitu svých hrdinů rozhodně nezastírá, ale zároveň ji ani neukazuje jako „jinakost“. Tvůrcům evidentně šlo o to vyjádřit obecnější prožitek. Vznikl film, který je trochu jako vzpomínka na nějaký silný zážitek – radostná, ale zároveň zkalená vědomím pomíjivosti, průzračně jednoduchá, ale přitom znovu a znovu zachytávaná do sítí nových a nových souvislostí.

Poslechněte si i audio recenzi, ve které dává Tonda Tesař jména všemožným delikátním náladám a emocionálním hnutím, které Guadagninův film vyvolává.