Ve Visegrádské čtyřce je ve vnímání uprchlictví cítít mentální hranice, myslí si autorka oceněného dokumentu Kaprálová

Nápad natočit dokument se zrodil ve východním Německu. „Děláme tam čas od času filmové workshopy. Tehdy jsme se domluvili, že téma bude na motivy Alenky v říši divů, bylo to ještě před tou velkou uprchlickou vlnou. Oblast je to specifická tím, že je tam dost komplikovaná společenská situace. Zrovna tehdy tam byli integrovaní malí uprchlíci do základní školy Alberta Einsteina,” vypráví Kaprálová.

Chtěla jsem natočit dokument o základních existenciálních otázkách s dětmi, jejichž pohled je neideologický, čirý. Co to je domov? Co je zázemí? Zajímala nás především komunikace mezi dětmi z uprchlického tábora a německými školáky. Dora Kaprálová

„Je to bývalý východní blok, AfD (Alternativa pro Německo) tam má docela velké preference. Nicméně jsou tam ti uprchlíci na rozdíl od Čech skuteční, je tam obrovský uprchlický tábor. S dětmi jsme točili filmový workshop, na základě toho vzniká krátký film. Já mám audio sekci, s dětmi vymýšlím a dělám různé rozhovory, hraji si s nimi. Vzniklo z toho tolik zajímavého materiálu, v komunikaci mezi dětmi ze Sýrie nebo Afghánistánu a těmi z Německa, že mi přišlo líto s tím materiálem nic nedělat. Takže jsem se až ex post rozhodla to propojit a udělat z toho takový radiodokument,” říká spisovatelka.

Děti jako karikatura dospělých

Německé děti se podle autorky s těmi blízkovýchodními moc nebaví. „Něco si němečtí školáci odnesli z domova, ale je to pochopitelné, určitou roli hraje možná i jazyková bariéra. Po celou dobu jsme se nějak vyváženě pracovat se všemi, ale stejně jsem se setkala s tím, že německé děti v podstatě žárlily, přišlo jim, že se bavíme jen s těmi druhými. To jsou takové přirozené dětské reakce, děti jsou takovou karikaturou dospělých,” myslí si Dora Kaprálová.

„Když děláme workshop, jsme ve škole, bavíme se s učiteli a rodiči. Když tam ti malí uprchlíci měli přijít, rodiče proti tomu dokonce podepisovali nějakou petici. Nicméně to zázemí ze strany sociálních pracovnic je tam obrovské. Pracovnice se opravdu hodně snaží, například afghánská dívka Diva, která v dokumentu vystupuje, se během dvou let natolik integrovala a naučila německy, že má jedničku z němčiny, je to úžasná bytost. Člověk by se neměl na uprchlíky dívat paušálně, ale diferenciovaně. Velice se snažíme, aby se Diva nemusela vracet do Afghánistánu, protože to reálně hrozí. Psali jsme nějaké dopisy, snad to pomůže,” doufá Kaprálová.

Poslechněte si oceněný dokument >>

Mikrosvět maloměsta

Do desetitisícového města, kde Kaprálová workshop pořádá, se integruje několik set uprchlíků. Frustrace v něm podle ní navozuje pocit strachu. „To je mikrosvět maloměsta, které je konfrontované s něčím neznámým. Ale ten proces tam reálně probíhá a není dramatický, až na to, že jsem se dívala na stránky AfD a samozřejmě tam postují podivnosti, jaké jsou i na českých sociálních sítích.”

Konkrétně těch pět uprchlických dětí mělo obrovskou ctižádost něčeho dosáhnout. To německé děti většinou neměly. Jeden syrský chlapeček se například chce stát mistrem světa v ping pongu. Dora Kaprálová

Setkala se Kaprálová s předsudky i u dětí? „Ano, když jsme letos točili další workshop, na téma budoucnost. Dvě školačky, jedna z Albánie a druhá z Německa, se mezi sebou měly bavit, co by každá řekla, kdyby byla vesmírná žena z budoucnosti, před čím by varovala občany tamního městečka, aby nebyla zkáza světa. Německá dívka řekla, že by tam neměli být cizinci. Albánská dívka byla zaražená, německá ji ale řekla, že je výjimka, že ji zná, bere. Myslím si, že to je ve zkratce taková metafora toho strašně složitého problému. Vždycky jde o člověka, o konkrétního jedince. Lidé by se neměli bát zkušeností a otevřenosti vůči druhému člověku,” myslí si autorka.

Podle Kaprálové se projevují rozdíly mezi národy visegrádské čtyřky a Německem, které v předchozích letech nebyly tolik vidět. „Německé poválečné trauma, dějiny, integrace, multikulturalismus a politická kultura se svoji otevřeností přistupuje k tématu uprchlictví a priori jinak, než Česká republika a celá visegrádská čtyřka, kde je bohužel znovu cítit určitá mentální hranice,” říká Kaprálová.

„Překlenout a spojit to jde jedině otevřenou diskuzí. Nejsem politik, vnímám to skrz intimní příběhy, které mě baví zpracovávat, skrz konkrétní osudy lidí. Mám pocit, že tam se člověk dozví o politické situaci stejně, jako kdyby se zabýval statistikou,” myslí si Dora Kaprálová.