Ve vlastní šťávě: Česká inspirace

21. říjen 2016
03728718.jpeg

Za druhé světové války u obléhaného Tobruku o českých mechanicích v řadách 11. československého pěšího praporu kolovala pověst, že stačí přinést kliku od auta a Češi k tomu nějak obstarají zbytek. Schopnost českého člověka poradit si za všech okolností je vyhlášená. Nesporné nadání „zlatých českých ručiček“, schopnost improvizovat a kreativita jsou na jednu stranu hodné respektu. Už tolik to ovšem neplatí v případě snahy tento talent přenést do kuchyně a reprodukovat nejznámější pokrmy světových kuchyní.

Prvního října 1958 byla ve Vodičkově ulici v Praze otevřena první čínská restaurace v tehdejším Československu. Iniciátorem myšlenky byl Adolf Hoffmeister, český spisovatel, malíř, překladatel, diplomat a právník, po všech stránkách renesanční člověk, který byl mimo jiné v letech 1948 až 1951 také českým velvyslancem ve Francii. V roce 1954 pak Hoffmeister s československou delegací navštívil Čínu.

Čtěte také

Při otevření restaurace asistovala výprava čínských kuchařů z Pekingu, vyslaných přímo čínskou vládou. Dovezli originální suroviny, vyškolili české kuchaře. Jedním z prvních provozních této restaurace byl i Dobromil Klíma, později známý jako Mike Klíma, autor jedné z dosud nepřekonaných českých kuchařek věnujících se čínské kuchyni. O této zajímavé postavě české gastronomie jste se díky Radiu Wave už mohli více dozvědět v minulosti. Recepty čínské kuchyně byly tehdy celkem rychle transformovány do tehdejšího „lexikonu kouzel“, tedy Receptur teplých pokrmů, sloužících jako celorepubliková norma pro přípravu jídel ve veřejném stravování.

Je celkem pochopitelné, že když byl leckde problém už jen sehnat jízdní kolo, toaletní papír nebo dámské vložky, se surovinami pro přípravu čínské kuchyně to bylo nahnuté. Dezertní víno nahradil ocet, sójovou omáčku v podstatě neúspěšně nahradila tehdejší Vitana Byšice, místo černého vejce posloužilo vejce čajové, obarvené pytlíkovým Pigi čajem. Postupná dekonstrukce čínské kuchyně byla zahájena a nebylo cesty zpět. O pár let později už nebyl problém dát si „švejka“ s bramboráčkem, kterému vévodil kečup a worcester a pro parádu pár slaných buráků.

Čínská kuchyně nebyla ovšem jediná, které se dostalo pochybné cti ocitnout se na jídelních lístcích českých restaurací. Autorům Receptur teplých pokrmů se záhy zalíbily i další perly etnických kuchyní. Lečo se záhy připravovalo z nakládané zeleniny, s párkem nebo klobásou pochybné kvality, asi všichni známe pojmy, jako jsou čevabčiči, ražniči, boršč, halazsle, kjufta. Jídla, která už bychom si v životě nedali, protože se nám díky reprodukcím ze školních jídelen nesmazatelně zapsala do naší chuťové paměti jako něco, co už zažít nechceme. Dodnes se spousta lidí dobrovolně vzdává možnosti ochutnat originál v zemi původu, protože mají pocit, že takového jídla už si užili dost doma. Tady někde můžeme vysledovat počátek fenoménu nazývaného „paštiková turistika“. V rychlém sledu následovala pizza z listového těsta, parmazán nahradil jakýsi sýr v bločku, pelati nahradil v horším případě kečup, v lepším rajčatový protlak.

03728729.jpeg

Asi nejdramatičtější období zažívaly národní kuchyně v neblahých 80. letech, kdy se skrupule vytratily úplně a v Československu zůstalo sotva několik desítek lidí, kteří věděli, jak má konkrétní národní jídlo ve skutečnosti vypadat a chutnat. Ale i dnes ještě můžeme zaslechnout ozvěny temných dob, zejména v pořadech o vaření, které dodnes sázejí na příslovečné nadání improvizace a schopnosti poradit si v kuchyni za všech okolností, i když si chceme připravit třeba úplně obyčejné aglio olio...

Spustit audio
autor: Michal "Rachad" Hromas