Ve vlastní šťávě: Foodwriters – kvalita i úplné dno?

17. duben 2016
Ve vlastní šťávě

Se strmě stoupajícím zájmem o vaření, jídlo a všechna témata s tím související stoupá zároveň poptávka po novinářích a blogujících nadšencích specializujících se na psaní o jídle – tzv. foodwriterech. Dalo by se říct, že úroveň foodwritingu odpovídá úrovni gastronomie v Česku?

Co se vlastně od takového foodwritera čeká? Od každého něco jiného. Redakce někdy sází na lidský přístup a třeba i malou, ale alespoň nějakou zkušenost s vařením, spojenou se slušným psaným projevem. Druhá podmínka mnohdy diskvalifikuje profesionály z řad kuchařů.

Maturitu často získali s odřenýma ušima a jejich jadrný projev způsobuje editorům žaludeční neurózu. Samozřejmě ale existují i světlé výjimky. Otázkou zůstává, jestli jsou také schopni potlačit v sobě profíka kuchaře a být alespoň na chvilku nezaujatým autorem.

Oblibě se těší články Honzy Punčocháře, matadora a prvoligového kuchaře, který má dobrý styl a schopnost vyjádřit se stručně a věcně. Ovšem z jeho posledních příspěvků na téma michelinská hvězda a současné trendy právě zhrzený profík malinko ční. Další oblíbenou postavou českého foodwritingu je Petra Pospěchová. Pospěška chytla příležitost za pačesy a zvládla vyplnit poměrně prázdný prostor jímavým, ale racionálním psaním o jídle. Vystudované socioložce vyšla kuchařka a chystá se další, to ale dnes není nic výjimečného. Kuchařky u nás vychází jak na běžícím pásu. Petra toho pravděpodobně víc napsala, než uvařila, ale to v tomto případě nemusí být vůbec na škodu, protože se dokáže zakousnout do tématu z jiného a zajímavého úhlu, který už je pro profi kuchaře trochu o „zlomvaz“.

03515663.jpeg

Zvláštní kapitolou jsou foodblogeři. Nadšenci, kteří se často rekrutují z nudnějších a méně dynamických oborů, mají vášeň pro jídlo, zbožňují kvas kuchyně, tykají si se všemi známými šéfkuchaři a často je navštěvují v jejich svatyních. Zároveň v nich dřímou grafomani toužící se zviditelnit s pocitem „máme světu co říct“.

Začínají na svých stránkách, mají osobní a osobitý styl a často se bratří, protože jak lze postřehnout, veškeré tyto aktivity mají, na rozdíl od profesionálního vaření způsobujícího rozvody, podivínství a škarohlídství, silný socializační rozměr. Jenže foodblogerů je v posledních několika letech jako máku a úroveň jejich projevu je značně proměnlivá, protože v duchu lifestylu často jen následují trendy.

Zářnou výjimkou a takřka prorokem je samozřejmě Martin Kuciel, který se nechává mocně inspirovat ještě horkými světovými trendy a to, co frčí v Česku, nechává daleko, daleko za sebou. Pro jeho psaní je typické, že je vždy u všeho jako jeden z prvních a má jasnou filozofii i rukopis.

A nakonec nám zůstala skupinka nejsmutnější a to jsou tzv. celebrity. Tato tragédie by se dala přirovnat k populární hudbě. Ema Smetana nedávno v jednom rozhovoru poznamenala, že je považována za alternativní zpěvačku. Její pop je totiž na naše poměry tak jiný, že se automaticky stává alternativou.

03399528.jpeg

I foodwriting má svůj pop. Jeho představitelé jsou obyčejně dobře situovaní moudří muži, zacyklení ve svých středověkých stereotypech, které potom blahosklonně kážou lačnému publiku. Často vaří z vody, informace mají načtené, jenže popletené, ohání se odbornými výrazy a odkazují na luxusní restaurace, kam chodí na večeře.

Ve svých textech takoví autoři s grácií vykazují do patřičných mezí Asiaty, ženy nebo sociálně slabé. S noblesou plantážníka z Virginie se pohoršují nad málo podbízivým chováním obsluhy ve vietnamské večerce a ženám jsou ochotni odpustit nějaké to kilíčko navíc, když jim zvládnou udělat dobrou svíčkovou.

Sem se řadí dinosauři foodwritingu, jako je například Pavel Maurer, který nikdy nezklame a téměř pokaždé zvládne někoho vlídně urazit. Jejich kompetencí k psaní o jídle je zřejmě poněkud mlhavý a nejasný dojem, že rádi jedí a lidé je dobře znají. Prostě jako když si na večírku pustíte něco od Janečka, protože to nezní úplně falešně a většina lidí to zná. Krásné jaro a nechte se inspirovat těmi lepšími!

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.