Ve vlastní šťávě: Historie knedlíku

Svou detektivní posedlost jsem ovšem zaměřil jinam a svoje dedukční schopnosti počal trénovat na etnických kuchyních a původu jídel. Schopnost vyvozovat závěry ovšem souvisí s jistou znalostí dané tematiky a leckterý gastroprudič si zadělává na ostudu, když bez většího uvažování plácne jakoukoliv zajímavě se tvářící informaci bez toho, že by si ji buďto ověřil, nebo se nad ní alespoň zamyslel. Nechci podrážet autoritu protřelým a ostříleným kozákům, kteří dokážou (jak jsem zažil na vlastní kůži) o jakékoliv problematice, technice či surovině mluvit spatra i několik desítek minut, aniž by si zadali, řekli cokoliv zajímavého, nebo riskovali, že plácnou hloupost. To je ovšem nadání, které spadá do zcela jiné kategorie.

Pokud víte, co je to jedna, není pro vás těžké dát si dohromady, že jedna a ještě jedna jsou dohromady dvě. Aplikováno v gastronomii – pokud vím, že Turci trýznili Evropu několik set let svými nájezdy a dostali se až k Budapešti či Vídni a jeden z nejznámějších tureckých dezertů je baklava, mrknu se na způsob, jakým připravují maďarské nebo rakouské hospodyňky tažený štrúdl, bystře si povšimnu, že se vyrábí, jako by z oka vypadl baklavě, jen s tím rozdílem, že ořechů ubylo a z větší části je nahradila jablka – a tady není těžké dobrat se toho, proč asi, a na tom založím svou smělou teorii o původu taženého štrúdlu v turecké baklavě.

Na Balkáně se potom setkáte s tzv pitou nebo banicou, u kterých se stejné těsto plní na slano a jinak tvaruje. A tak můžeme jít od jídla k jídlu a řešit historické rébusy, podobně jako činí například izraelští vědci v touze dokázat, že falafel a hummus pojídal izraelský národ už za časů faraonů a má na jejich morální vlastnictví nezadatelné právo.

Já ovšem nežiji ani v Egyptě ani v Turecku, a tak jsem se vrhl na náš národní poklad. Knedlík. Vím už například, že ještě poměrně nedávno (minimálně v patnáctém století) se knedlíku říkalo šiška a byl to projev vlastenectví a patriotismu, neboť slovo knödl, ze kterého vyšel germanismus knedlík neznělo libě uším obrozenců. Ale co do jména. Vždyť i knedlík, zván jinak, by byl vždycky knedlíkem.

Ale co mě ponouklo k zamyšlení, je spíše poněkud netypický způsob úpravy. Na Sahaře jsem k velikému zděšení místních kuchařů popadl právě vykynuté bagety a naházel je trapem do vařící vody. Samozřejmě to byly knedlíky, ale to kuchaři vyškolení francouzskou gastronomií nemohli vědět. Pro to, co viděli, našli výraz tajíb chubz (vařený chleba). A tak přemýšlím, co vedlo naše předky k tomu, že začali chleba vařit, místo aby ho pekli. Jestli je to rychlejší nebo ekonomičtější – když rozpálit pec trvá poněkud dlouho, jestli brali v potaz, že voda z knedlíků se dá nakonec použít na takzvanou skleněnku – polévku, kterou vařívali horníci na Kladensku z nouze. Co myslíte vy?