Ve vlastní šťávě: Hon na čarodějnice

11. listopad 2011

Nedávno mě překvapila jedna paní s radikálním názorem, že používání dochucovadel je ale úplně špatně. Všechno, co si nekoupí na farmářských trzích, je jed.

Netvrdím, že rozumím úplně všemu, ale mám to štěstí, že se v kuchyni otáčím už pěkných pár let a za tu dobu jsem se setkal s opravdovým kentusem i vyloženě hezkými věcmi. Vaření, i když má nádech magie a alchymie, je ale věc hrubě materiální, jak rád říkám, a tak se pokouším tu s větším, tu s menším úspěchem nedělat zkratky. Značně mi v tom pomáhají staré kuchařky.

Dřív nebylo normální, tak jako dnes, že zelenina byla k dostání všude a po celý rok. Rostla tak, jak růst měla v průběhu ročních období. A aby lidé neumřeli na přejedení se sněhem, tak například zeleninu nakládali, solili a taky sušili. Například v bývalé Jugoslávii to uměli tak dobře, že to začali dělat ve velkém a pod notoricky známým názvem se to rozjelo do světa a lidé si prášek ze sušené zeleniny vozili z dovolené jako indiáni pemikan-prášek ze sušeného bizoního masa.

Byl to vlastně takový koncentrát zeleniny se solí, který se používal při vaření. Potom střih a za nějakou dobu nějaký chytrák zjistil, že když použije tenhle prášek, nebude muset čistit zeleninu a taky se mu nebude kazit, protože ji nebude muset kupovat. A další mudrlant vymyslel, že když do prášku přidá nějakou barvu, tak vývar bude jako malovanej, a když přisype glutamát sodný, přidá na chuti.

02476111.jpeg

A za nějaký čas – tak jako někteří lidé zapomněli, jak se chodí po schodech, když objevili výtah – někteří kuchaři zapomněli, jak se dělá zeleninový vývar. Prostě lenost – matka pokroku. A já si na to vzpomněl zaprvé tehdy, když jsem začal psát minisérii o konzervování, a zadruhé, když mi Klára na kopci věnovala pytlík sušené zeleniny.

Já si teda myslím, že sušená zelenina je super vynález, a jsem rád, že ji mám na poličce. Protože dostat koncentrát bio zeleniny, když vím, kolik jí na to muselo padnout, to je opravdu hodnotný dárek. Tak bych snad jen dodal, že je milé a moudré nic nepřehánět a hlavně oprášit znalost čtení a o vteřinku dřív, než prohlásím, že něco je opravdu špatně, se ještě jednou pořádně podívat a říct – je to opravdu takové zlo?

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio