Ve vlastní šťávě: Hranice korektnosti aneb S vtipy o cikánech a židech v Anglii neuspějete
Je to už douhých devět let, kdy jsem přestal chodit do práce a stal se ze mě volnonožec neboli živnostník. Díky tomu se mi podařilo zdárně se vyhnout pojmu firemní kultura. Nemusel jsem řešit problémy s fasováním uniforem, nemusel jsem se nervovat, jestli mi majitel nebo zaměstnavatel platí zdravotní a sociální pojištění, a bylo mi fuk, jak se chová šéfkuchař, protože mi žádný šéfkuchař nešéfoval. Že se časy a hodnoty mění a některá slova dostávají jiné významy, jsem tedy pochopil až v Londýně.
Lépe by to snad vystihl výraz „náraz do zdi“. Je až šokující, jak moc nekorektní v Česku jsme, pokud jde o vyjadřování se k původu, náboženství nebo pohlaví svých kolegů a zaměstnanců. To, co osobně považuji za nejvíce alarmující, je ale skutečnost, že je to všeobecně přijímáno a tolerováno. A že je to tak samozřejmé, že si v tom klidně můžu frčet a vůbec si to nemusím uvědomovat.
To, že má někdo blond vlasy, nevypovídá nic o jeho kvalitách a schopnostech. A teď si představte Čecha typu „nejsem rasista, ale“ na návštěvě v Londýně. S vtipy o blondýnách, o koncentračních táborech, o cikánech, Slovácích, Rusech... To si vůbec neumíte představit. Tam prostě končíte. I naprosto nevinně myšlená poznámka nebo hloupý pokus o vtip z vás udělají společenského outsidera.
I to je důvod, proč se většina imigrantů z různých částí světa v Británii cítí tak dobře a dokážou tam všichni žít vedle sebe spokojeně. Protože to má pravidla. Je to slušné, je to fér a je to korektní. Slyšet šéfkuchaře, jak nazývá svoje zaměstnance z legrace židy nebo cikány – se zcela zjevnou snahou je dehonestovat – je něco, co jsem už nikdy neměl potkat. Dojem, že je to neškodné, když takovou věc řeknete „z legrace“, je bohužel úplně mimo mísu. Tuhle srandu vám nikdo nesežere. Protože tohle se neříká a nedělá ani z legrace.
Všichni máme jména. A všichni máme stejnou startovací čáru a před zákonem stejné podmínky, práva i povinnosti. Když takového pitomce potkáte v Británii, zpravidla už ho příště na stejném místě nepotkáte. Když si půjdete v Česku stěžovat na chování a vyjadřování nejen kolegů, ale třeba i nadřízeného, tak končíte vy. Protože kalíte vodu, děláte rozruch, nerozumíte srandě a moc si to berete. Nestane se nic. Jen budete ještě oblíbenější než do té doby.
Mám to štěstí, že mám na vybranou a na některé věci prostě můžu říct ne, protože práce mám dost. Ale co vám budu povídat, žádná sranda to není. V mé kuchyni pracovali všichni bez rozdílu. Alžířan, Ukrajinka, Syřan, Ital, Rom. Jediné, co mě zajímalo, bylo, jestli pracuje a jak. Ale pro spoustu lidí to i tak bylo jako zjevení. A bylo zcela zřejmé, jak si třeba obsluhující personál brousí svůj opotřebovaný a řádně oprýskaný smysl pro humor, protože přeci není nic zábavnějšího, než když je někdo odjinud než já, že?
Nakonec i kuchaři, kteří přijedou z Británie nebo odjinud, si rychle a celkem rádi zvyknou na benevolenci, pokud jde o rasovou, genderovou nebo náboženskou nekorektnost v kuchyni. Je to úleva, když se můžete chovat jako hovado a nikdo vás za to nevyhodí ani nebude žalovat. Ale jen do doby, než se ocitnete na „druhé straně“.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
