Ve vlastní šťávě: Klobásy, koleno, guláš. Jak jsou na tom restaurace v turistických destinacích?
Přes léto zažívám krásné období kočování po celých Čechách a Moravě, kdy jezdím se svou dodávkou a vařím na veselkách a narozeninách. Před nedávnem jsem se svým plechovým cirkusem dorazil do jižních Čech na Slunečnou. Protože nemám až takovou potřebu kotvit, udělal jsem si to hezký a navštívil taky Český Krumlov. Tam jsem si uvědomil, v jakém stavu jsou naše hospůdky a restaurace v turisticky zajímavých destinacích.
Když se mluví o české gastronomii, často se ze stereotypu věnujeme především Praze a Brnu. Plácáme se po ramenou, jak se nám to hezky zlepšuje, a jásáme nad každým nově otevřeným konceptem. Ale jako by si jen málokterý z obyvatel stověžaté matičky uvědomoval, že Česko není jen Praha. Český Krumlov, podobně jako třeba Třebíč, Telč nebo Kutná Hora, jsou místa, která na zimu usínají jak Šípková Růženka, ale od pozdního jara do podzimu to v nich vře a turistický ruch nedává jindy poklidným městům usnout až do pozdní noci. Tak jsem neodolal a podíval se, co vlastně turistům nabízí česká kuchyně v současné podobě.
Je mi jasné, že ne každý je vizionář a speciálně český hospodský s několikaletou zkušeností se rád řídí pravidlem „oni to tak chtějí“. Takže při prohlídce města narazíte sice na dobré pivo, v jehož čepování máme bohatou tradici, ale pokud jde o jídlo, je to skoro horor. Jsem sice masožrout, ale taky jsem se během několika posledních let naučil mít rád zeleninu. Poměrně dost. Má obrovský potenciál. Proto mě mrzí, že nabídka se v osmdesáti procentech točí kolem krkovice, žeber, klobás, vepřového kolena a guláše.
Nabídka pro vegetariány se omezuje na smažený sýr nebo v lepším případě květák, a pokud jde o saláty, je to vpravdě katastrofa. Je třeba si připomenout, že slovo salát pochází z latinského sal – tedy sůl. Podávat někomu talíř nedbale rozkuchaných vodnatých rajčat s bezpohlavní salátovou okurkou bez pořádné dávky zastudena lisovaného oleje olivového nebo slunečnicového, bez soli, kapky vinného octa nebo alespoň citronu je lajdáctví. Nikde žádný lilek ani cuketa, s jejich obrovským potenciálem si evidentně nikdo neví rady.
Jako zjevení na mě potom působila jediná restaurace v Českém Krumlově, kde se nejen nebojí sestavit vyrovnaný jídelníček s masem i zeleninou, ale navíc mají takovou odvahu, že celý koncept postaví na autentických receptech staročeské kuchyně. V tomto případě staročeský neznamená trdelník (který k nám doputoval z Maďarska) nebo jakési taštičky. Tady potkáte pohanku, jáhly, houbového kubu, žahour, ale s rukou na srdci se majitel přiznává i k odkazu brambor, zelí, celeru a další zimní zeleniny, která české kuchyni prostě dominuje. Takových případů bude jistě i víc, ale i přesto zůstává pohled na gastronomii v turistických destinacích spíš neutěšeným.
Krásné léto a na slyšenou v lepších zítřcích.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
