Ve vlastní šťávě: Koho rozčilují vegani? Hlavně internetové diskutéry

Ačkoliv se to zdá poněkud trapné, lze pochopit, že některým lidem vyhovuje posuzovat lidi ne podle jejich morálních kvalit, pracovních či studijních výkonů, podle nadání a schopností. Aby to měli snazší, raději posuzují lidi podle toho, jaké místo či datum narození mají v občance, jaké mají nebo nemají pohlaví, kdo byl jejich pradědeček z druhého kolena, či podle vyznání. Jak říkal Palivec: „Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš. To je moje zásada.“

Z celé současné situace potom může být normálně uvažujícímu člověku smutno. Inkviziční hysterie dosahuje takové míry, že u obyčejného promo článku propagujícího kuchařku věnující se syrové stravě se rozvíří debata, nad kterou zůstává rozum stát. Převážně neškodná autorka, která se v rozhovoru nijak netají svou slabostí pro pojídání syrových ředkviček a vyznává se z lásky k neumyté zelenině, není nijak militantní ani agresivní. První diskutující si ještě s poněkud nevkusným humorem utahují z jejího životního stylu, ale s každým dalším příspěvkem do diskuze přituhuje.

Hrášek, zelenina, vegetarián, vegan|foto: CC0 Public domain

Pokud byste se dostali do diskuze později, měli byste dojem, že je třeba autorku lynčovat, protože její poněkud praštěná kniha je veřejným ohrožením číslo jedna a skutečně nebezpečnou zbraní hromadného ničení, která má za cíl vygumovat nastupující generaci hlavy a odrovnat je prostřednictvím listového salátu a naklíčeného munga.

Po přečtení článku máte pocit, že jste se ocitli uprostřed honu na čarodějku z Eastwicku, jejíž paralyzující schopností je příprava jídla ze syrové brokolice, a navíc projevuje nechutné sklony konzumovat něco tak barbarského, jako jsou vlašské ořechy a medvědí česnek. Přispívající se předhání v popisech toho, co si dají k večeři – ovarové koleno, krvavý steak, jitrnici, …

Na chvíli se jakoby ocitáme na prvním stupni základní školy a podáváme si někoho, kdo je jiný. Na nesmělý dotaz, proč to všechny tak rozzuřilo a proč tu paní prostě nenechají chroupat výhonky s pestem, přiletěla rázná odpověď: „Protože bludy je třeba vyvracet!“

kuchařka|foto: Fotobanka Pixabay

Dalším příkladem budiž veganská svatba. Snoubenka jako veganka z etických důvodů odmítá na své svatbě jakožto stěžejní životní události podávat maso ze zabitých zvířat. Živé je nikdo jíst nebude, protože se přitom hrozně zmítají a naříkají. Tedy něco, co jako člověk, který porážel zvířata nožem, dokážu pochopit. I když maso jím. Ale dokážu to pochopit a také respektuji.

Nechci, aby byli všichni jako já. Bohužel se zdá, že jsem jediný. Větší část rodiny se tiše i hlasitě bouří, protože jediný den, kdy nepoteče po bradě sádlo, zřejmě považují za ztracený. Vrací se mi střípky vzpomínek, kdy někteří spořiví a konzervativní turisté vozili na slunný Jadran v kufru smažené řízky, játrovou paštiku a lovecký salám, protože přeci nebudou v cizině platit za jídlo, a to ještě zcela nepodobné tomu z důvěrně známé kantýny.

Už se nejedná jen o barvu pleti, vyznání či národnost. Teď už je odsouzeníhodný i ten, kdo jí něco jiného než já, třeba sushi nebo salát, kdo odmítá maso, mléko nebo palmový tuk. Neochota přijmout jako fakt existenci lidí s odlišnými stravovacími návyky a způsob, jakým se to projevuje, mi ještě připomněly svérázné metody učitelek na základní škole.

Dodnes potkávám lidi, kteří při představě, že by měli pozřít špenát nebo čočku, mají návaly, protože normalizační úča jim dýchala do týla, dokud do sebe nevpravili poslední lžičku odporné břečky, bez ohledu na to, jestli měli hlad, potravinovou alergii nebo jim to třeba jen připadalo nechutné. Tehdy jsme totiž museli být všichni stejní.