Ve vlastní šťávě: Kuchařská televizní show pro sociologa

Neskrývám, že produkce v tomto případě měla při výběru porotců šťastnější ruku než v minulém ročníku. Profíci v roli sudích umí mluvit, vědí, co říct a jak se chovat před kamerou. Byly i chvilky, které jsem si užil spolu s nimi. Třeba když měli tu možnost pozvat si „na plac“ i babičku jedné soutěžící, jen aby ji mohli pozdravit, nebo manželku soutěžícího i s dítětem na ruce, což musí v divákovi vzbouřit emoce jak slavná scéna z Titanicu. Schroupnul jsem celý díl, navzdory trapnosti, která prvoplánově hraje na strunku škodolibosti. To když nastoupí přehlídka zoufalců se svými neumělými pokusy dobýt velký svět ostrých nožů a rozpálených pánví. Porota byla upřímná a sarkasmus na snesitelné úrovni, i když to stejně muselo bolet. Jenže kluci se taky teprve rozkoukávají a rozehřívají.

Znovu se musím pozastavit nad tím, proč by měl někdo tu touhu takhle se exponovat a riskovat výbuch v přímém přenosu. Jsem v podstatě trémista a tenhle způsob sebeprezentace je mi cizí.

Napadlo mě, že když jsem chtěl vařit, tak jsem prostě šel. Nebylo to nic tak složitého a svědkem mých prvních velkých neúspěchů bylo vlastně jen osazenstvo kuchyně, čítající v tom horším případě deset lidí. Rozhodně ne tisíce, statisíce a miliony. Takže jde vlastně o tu možnost vařit?

Kuchařská show pro sociologa (foto James Vaughan)|foto: zdroj: Flickr.com

Nedávný televizní rozhovor s Janou Bilíkovou, která se navzdory úspěšně dokončenému studiu práv s vervou vrhla do kuchyně mezi bandu machistických a leckdy značně nekorektních asociálů a stala se jednou z nejrespektovanějších postav současné české gastronomické scény, dokazuje, že to jde i jinak. Její vstup do branže byl víc než inspirativní. Jak sama prohlásila, všechny stáže, kterými prošla a pro které by si leckterý kuchař nechal ufiknout tři prsty, absolvovala tak, že prostě napsala motivační mail a jela.

Čtěte také

Takže co přiměje například kontrabasistu z filharmonie, aby vyměnil smyčec za vařečku? A co by leckterý kuchta s duší umělce dal za možnost zahrát si na nějaký nástroj před publikem?

Pokud je někomu z vás znám osud vítězů předešlé TV cooking show, asi mi dáte za pravdu. Hvězdy – tedy ty gastronomické – se opravdu nerodí přes noc. Vítěz minulé soutěže pěkně chodí do práce, druhá finalistka teď podle svého facebookového profilu pracuje pro nadnárodní řetězec hypermarketů a po třetím účastníkovi finále se po několikaměsíčním působení ve škole vaření tak trochu zavřela voda. Takže i když mají nadání, cit a jsou kreativní, je to pořád málo.

Kuchařina je pořád především o dřině, rutině, vytrvalosti a neustálém sebezdokonalování. Tedy pokud to má za něco stát. Takže jako legrace je taková show vlastně fajn, ale pořád to není cíl. Pro případného vítěze, který by stál o víc než pár minut světské slávy v záběru televizních kamer, to bude znamenat jen začátek dlouhé cesty, plné malých vítězství a velkých proher. Tentokrát ne před kamerou, ale naostro na place. Za peníze. Kuchařina pořád zůstává tvrdou prací, ve které si bez notné dávky pokory akorát rozbijete nos.