Ve vlastní šťávě: Kuchařská televizní show pro sociologa
Nejsem úplně televizní typ. Vlastně nejsem ani typický kuchař. Bylo pro mě hodně zvláštní pustit si první část televizní show, ve které se fanoušci gastronomie snaží celému národu dokázat, že na to mají. Ale na co vlastně?
Neskrývám, že produkce v tomto případě měla při výběru porotců šťastnější ruku než v minulém ročníku. Profíci v roli sudích umí mluvit, vědí, co říct a jak se chovat před kamerou. Byly i chvilky, které jsem si užil spolu s nimi. Třeba když měli tu možnost pozvat si „na plac“ i babičku jedné soutěžící, jen aby ji mohli pozdravit, nebo manželku soutěžícího i s dítětem na ruce, což musí v divákovi vzbouřit emoce jak slavná scéna z Titanicu. Schroupnul jsem celý díl, navzdory trapnosti, která prvoplánově hraje na strunku škodolibosti. To když nastoupí přehlídka zoufalců se svými neumělými pokusy dobýt velký svět ostrých nožů a rozpálených pánví. Porota byla upřímná a sarkasmus na snesitelné úrovni, i když to stejně muselo bolet. Jenže kluci se taky teprve rozkoukávají a rozehřívají.
Znovu se musím pozastavit nad tím, proč by měl někdo tu touhu takhle se exponovat a riskovat výbuch v přímém přenosu. Jsem v podstatě trémista a tenhle způsob sebeprezentace je mi cizí.
Napadlo mě, že když jsem chtěl vařit, tak jsem prostě šel. Nebylo to nic tak složitého a svědkem mých prvních velkých neúspěchů bylo vlastně jen osazenstvo kuchyně, čítající v tom horším případě deset lidí. Rozhodně ne tisíce, statisíce a miliony. Takže jde vlastně o tu možnost vařit?
Nedávný televizní rozhovor s Janou Bilíkovou, která se navzdory úspěšně dokončenému studiu práv s vervou vrhla do kuchyně mezi bandu machistických a leckdy značně nekorektních asociálů a stala se jednou z nejrespektovanějších postav současné české gastronomické scény, dokazuje, že to jde i jinak. Její vstup do branže byl víc než inspirativní. Jak sama prohlásila, všechny stáže, kterými prošla a pro které by si leckterý kuchař nechal ufiknout tři prsty, absolvovala tak, že prostě napsala motivační mail a jela.
Takže co přiměje například kontrabasistu z filharmonie, aby vyměnil smyčec za vařečku? A co by leckterý kuchta s duší umělce dal za možnost zahrát si na nějaký nástroj před publikem?
Pokud je někomu z vás znám osud vítězů předešlé TV cooking show, asi mi dáte za pravdu. Hvězdy – tedy ty gastronomické – se opravdu nerodí přes noc. Vítěz minulé soutěže pěkně chodí do práce, druhá finalistka teď podle svého facebookového profilu pracuje pro nadnárodní řetězec hypermarketů a po třetím účastníkovi finále se po několikaměsíčním působení ve škole vaření tak trochu zavřela voda. Takže i když mají nadání, cit a jsou kreativní, je to pořád málo.
Kuchařina je pořád především o dřině, rutině, vytrvalosti a neustálém sebezdokonalování. Tedy pokud to má za něco stát. Takže jako legrace je taková show vlastně fajn, ale pořád to není cíl. Pro případného vítěze, který by stál o víc než pár minut světské slávy v záběru televizních kamer, to bude znamenat jen začátek dlouhé cesty, plné malých vítězství a velkých proher. Tentokrát ne před kamerou, ale naostro na place. Za peníze. Kuchařina pořád zůstává tvrdou prací, ve které si bez notné dávky pokory akorát rozbijete nos.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
