Ve vlastní šťávě: Kuchařské pohádky pro dospělé

23. září 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03710496.jpeg
0:00
/
0:00

Snad každý z nás kouká na filmy. U takového filmu téměř vždycky poznáte, o jaký žánr se jedná. Kdo by to náhodou nepoznal, najde si u pořadu v televizním programu příslušné označení. Snad se brzy dočkáme doby, kdy bude podobné označení i u novinových článků a jiných výstupů.

Je věcí stylistiky a jistého literárního talentu umět některé momenty umocnit a pomocí vhodně volených slov vzbudit zájem či emoce. Pokud někomu takový talent a schopnost chybí, tak při tvorbě tzv. mediálního obrazu přichází ke slovu fantazie.

Když jsem smolil knihu receptů pro ekologické zemědělce, provázela ji řada fotografií z farem. Překvapilo mě, když mě editorka z jednoho nejmenovaného populárního časopisu o jídle upozornila, že realistické fotografie zachycující život na farmě by mohly být poněkud problematické. Odkojený kuchařkami z River Cottage (restaurace na farmě ve Velké Británii), kde je život na farmě zachycený tak, že málem cítíte vůni hlíny a chléva, o jídlech nemluvě, jsem nechápal, kde je problém. Editorku jsem prostě vyměnil a kniha byla odevzdána. Chápu, že to v podstatě myslela dobře. Ona si byla jistá tím, jak lidé chtějí vidět svět. Ale já si byl bohužel úplně stejně jistý tím, co jsem na vlastní oči viděl.

03710498.jpeg

Při jiné akci novinářky hledaly kuchaře, kteří by hodnotili kvalitu uzených lososů. Vzal jsem s sebou kamaráda z práce, který se mnou ve známé italské restauraci připravoval těstoviny. Na jeho jmenovce bylo jeho jméno a pod ním titul „šéfkuchař restaurace Aromi“. Lehce vyděšený se za mnou přišel poradit, protože jsme oba chápali, že užívat titul šéfkuchaře známé restaurace je v uvozovkách o hubu. Novinářka nám nicméně sdělila, že to není problém a že to takhle dobře vypadá.

O focení receptů pro časopisy o jídle už vůbec nemusíme mluvit. Odmítl jsem kašírování pokrmů – fotky tak samozřejmě neprošly. Nějakou dobu jsem se stavěl negativně k nabídkám, abych někde zadarmo uvařil nebo se s někým bavil, protože to prý pro mě bude výborná reklama. Práce bylo i tak dost.

Poslední výstřel, který mě definitivně zbavil iluzí, přišel opět ze známého časopisu o jídle. Ten publikoval zajímavý rozhovor s výjimečnou dívkou, která bez jakýchkoliv zkušeností a kontaktů v oboru dokázala uspořádat fantastickou událost, plnou nadějných i ostřílených kuchařů. Skutečnost byla pochopitelně jiná, ale lidé zřejmě potřebují své hrdiny, podobně jako v komiksech od Marvelu. Odvážná superžena byla tedy v rozhovoru barvitě vykreslena, vše prošlo autorizací a druhý den opět vyšlo slunce. Když jsem se po roce s novinářkou potkal a upozornil ji na skutečný stav věcí, prohlásila, že nemá čas ověřovat si zdroje a prý co jí lidé řeknou, to napíše.

03710501.jpeg

Vytvořila prostě tzv. mediální obraz. Tak strašně moc si přála mít skvělý a chytlavý příběh, že jeho vznik zařídila. Poté už mě ani nešokoval další případ z dílny na poutavé příběhy, když původně nezávislou platformu pro malé podniky a začínající kuchaře s úspěchem využil nadnárodní řetězec zabývající se veřejným stravováním. V soutěži oslavující návrat k poctivému řemeslu totiž podpořil tým složený ze studentů, který tak nemusel vynaložit ani korunu, všechno platila mezinárodní závodka. Pak stačil dobře napsaný článek o začínající food bloggerce a lidé byli doslova u vytržení, jak šikovné mladé lidi to u nás máme.

V komunikaci s novináři jsem zažil samozřejmě i výjimky, jako byla vynikající Káťa Kořínková nebo Kristina Nedvědová, které si se mnou hodiny povídaly a potom zpracovaly příspěvky, kde jsem se poznal. Pokud tedy nemám brát vážně animáky, kde na hlavního hrdinu opakovaně spadne kovadlina nebo mu ustřelí hlavu a on se pokaždé zvedne a pokračuje ve svých rošťárnách, navrhuji, aby byly podobné články patřičně označeny jako „pohádky pro dospělé“.

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio