Ve vlastní šťávě: Kuchařské pohádky pro dospělé

Je věcí stylistiky a jistého literárního talentu umět některé momenty umocnit a pomocí vhodně volených slov vzbudit zájem či emoce. Pokud někomu takový talent a schopnost chybí, tak při tvorbě tzv. mediálního obrazu přichází ke slovu fantazie.

Když jsem smolil knihu receptů pro ekologické zemědělce, provázela ji řada fotografií z farem. Překvapilo mě, když mě editorka z jednoho nejmenovaného populárního časopisu o jídle upozornila, že realistické fotografie zachycující život na farmě by mohly být poněkud problematické. Odkojený kuchařkami z River Cottage (restaurace na farmě ve Velké Británii), kde je život na farmě zachycený tak, že málem cítíte vůni hlíny a chléva, o jídlech nemluvě, jsem nechápal, kde je problém. Editorku jsem prostě vyměnil a kniha byla odevzdána. Chápu, že to v podstatě myslela dobře. Ona si byla jistá tím, jak lidé chtějí vidět svět. Ale já si byl bohužel úplně stejně jistý tím, co jsem na vlastní oči viděl.

Cukety a dýně.|foto: Markus Spiske

Při jiné akci novinářky hledaly kuchaře, kteří by hodnotili kvalitu uzených lososů. Vzal jsem s sebou kamaráda z práce, který se mnou ve známé italské restauraci připravoval těstoviny. Na jeho jmenovce bylo jeho jméno a pod ním titul „šéfkuchař restaurace Aromi“. Lehce vyděšený se za mnou přišel poradit, protože jsme oba chápali, že užívat titul šéfkuchaře známé restaurace je v uvozovkách o hubu. Novinářka nám nicméně sdělila, že to není problém a že to takhle dobře vypadá.

O focení receptů pro časopisy o jídle už vůbec nemusíme mluvit. Odmítl jsem kašírování pokrmů – fotky tak samozřejmě neprošly. Nějakou dobu jsem se stavěl negativně k nabídkám, abych někde zadarmo uvařil nebo se s někým bavil, protože to prý pro mě bude výborná reklama. Práce bylo i tak dost.

Poslední výstřel, který mě definitivně zbavil iluzí, přišel opět ze známého časopisu o jídle. Ten publikoval zajímavý rozhovor s výjimečnou dívkou, která bez jakýchkoliv zkušeností a kontaktů v oboru dokázala uspořádat fantastickou událost, plnou nadějných i ostřílených kuchařů. Skutečnost byla pochopitelně jiná, ale lidé zřejmě potřebují své hrdiny, podobně jako v komiksech od Marvelu. Odvážná superžena byla tedy v rozhovoru barvitě vykreslena, vše prošlo autorizací a druhý den opět vyšlo slunce. Když jsem se po roce s novinářkou potkal a upozornil ji na skutečný stav věcí, prohlásila, že nemá čas ověřovat si zdroje a prý co jí lidé řeknou, to napíše.

Zelenina|foto: Unsplash

Vytvořila prostě tzv. mediální obraz. Tak strašně moc si přála mít skvělý a chytlavý příběh, že jeho vznik zařídila. Poté už mě ani nešokoval další případ z dílny na poutavé příběhy, když původně nezávislou platformu pro malé podniky a začínající kuchaře s úspěchem využil nadnárodní řetězec zabývající se veřejným stravováním. V soutěži oslavující návrat k poctivému řemeslu totiž podpořil tým složený ze studentů, který tak nemusel vynaložit ani korunu, všechno platila mezinárodní závodka. Pak stačil dobře napsaný článek o začínající food bloggerce a lidé byli doslova u vytržení, jak šikovné mladé lidi to u nás máme.

V komunikaci s novináři jsem zažil samozřejmě i výjimky, jako byla vynikající Káťa Kořínková nebo Kristina Nedvědová, které si se mnou hodiny povídaly a potom zpracovaly příspěvky, kde jsem se poznal. Pokud tedy nemám brát vážně animáky, kde na hlavního hrdinu opakovaně spadne kovadlina nebo mu ustřelí hlavu a on se pokaždé zvedne a pokračuje ve svých rošťárnách, navrhuji, aby byly podobné články patřičně označeny jako „pohádky pro dospělé“.