Ve vlastní šťávě: Na talíři Láďa Hruška

Veřejnost se v podstatě dělí na dva tábory. Relativně malá komunita foodies a profesionálů z oboru Láďu solí, jak to jen jde, nemohou mu přijít na jméno, označují ho za vraha národa a vysoké prodeje jeho dílka pro ně signalizují úpadek kulinární kultury českého národa. Druhá skupina tu první označuje za posh a snoby, kteří prostě jen mají víc peněz na kaviár a šampaňské a ohrnují nos nad „obyčejnými“ lidmi. Objevují se názory, že příšernosti, které by průměrně vzdělaný kuchař nevypustil z úst, natož zhmotnil v knižní formě, jsou v současné ekonomické situaci prostě východiskem pro méně majetné domácnosti.

Někteří publicisté si nedají pokoj a nadále apelují na stát, který by nejen měl zakázat konzumaci kečupu (což je pro ně červený ekvivalent kouření), ale dokonce by měl lidem říkat, jak a co mají jíst. Další nechávají Hrušku dýchat a prostě ho ignorují, argumentujíce tím, že v každé zemi je prostě větší či menší skupina lidí, kteří si na podobných gastroperverzitách ujíždějí. Stručně řečeno – takových věcí vychází a vycházely hromady. Ale na tom by si málokdo přihřál mediální polívku tolik jako na poměrně smutném úspěchu Ládi Hrušky.

Kde je pravda, ukáže čas, ale každý z nás může říct svůj názor. Ať už Hana Michopulu, která by ráda zavedla gastronomickou diktaturu, nebo pan Doležal, který problém nahlíží tak nějak sociálně a razí teorii, že naši chudí prostě líp jíst nemohou. Moc a moc by mě zajímalo, jestli se většina vyjadřujících někdy zkusila postavit doprostřed sámošky a nahlížet do vozíků té takzvané nižší a nižší střední třídy.

Budu se opakovat. V naší zemi máme proti ostatním velice, velice levné a dobře dostupné potraviny. To, že na hodnotovém žebříčku našich občanů stojí kvalitní strava níž než nový LCD televizor, alkohol a další kraviny, které náš život rozhodně nečiní kvalitnějším, je smutné, ale co s tím naděláme? Je to otázka priorit, ne peněz. Dokud má většina našich spoluobčanů peníze pro mobilní operátory a rychlé připojení a dokáže si brát půjčku na dovolenou v Egyptě, nemyslím si, že jsme na tom tak špatně. Fakt, že raději investují peníze do nové videohry, než by si koupili pořádný žvanec, je výmluvný.

Čtěte také

Každá babička z vesnice vám řekne, za kolik se dají pořídit základní suroviny, ze kterých navaříte, když místo toho nebudete utrácet za předražené chipsy na večer k televizi, láhev podřadného alkoholu, aby byla u seriálu nějaká atmoška, a z lenosti nějaký lahůdkový salát ze zbytků nebo výrobní salám s pytlíkem rohlíků. Česká ambice za každou cenu všechno odrbat a ošidit v nové kuchařce Ládi Hrušky slaví triumf.

Ale chtít po státu, aby nám říkal, co jíst a co nejíst? Stát může podpořit kampaň na bio potraviny a dělá to. Může prostřednictvím zákonů podpořit výrobce kvalitních potravin. Zdravotníci nám mohou říkat, čemu se v zájmu zdraví a správné životosprávy vyhnout. Ale k čemu to všechno je, když je nikdo neposlouchá? Je z čeho vybírat, ne že ne. Ale dokud bude pivo levnější než voda a šampon na auto dostane přednost před zeleninou pro děti, není cesty ven.