Ve vlastní šťávě: Najdi si i ty svého farmáře

6. září 2013

Kdo tvrdí, že u nás není kde koupit kvalitní potraviny? Kdo tvrdí, že zná, či dokonce podporuje české farmáře tím, že chodí třikrát týdně na jarmark s živou hudbou a občerstvením, kterému se říká farmářské trhy? A teď – kdo si vytipoval nejbližšího sedláka, zjistil, co pěstuje či chová a nakoupil u něj? Existuje více způsobů, jak se dostat ke kvalitním potravinám za slušnou cenu. To už se ale nebavíme o tom, jestli je to možné, ale jen o tom, jestli je to pohodlné.

Kdybych se sám a docela nedobrovolně nezačal vystavovat různým procesům poznání, asi bych jen sotva měl teď povědomí o tom, o čem chci mluvit. Zakládat si na vědomostech získaných ze sociálních sítí nebo internetu obecně je celkem k smíchu. Ano, je to skvělý zdroj informací, ale taky vynikající marketingový nástroj. Tam za humny je ale skutečný svět. Mnohem nudnější, než by možná někteří z nás čekali, ale pro zvídavé a otevřené poznávání plný úžasných věcí.

Když jsem slyšel mluvit zástupce Asociace farmářských trhů na konferenci o laxním a ledabylém přístupu sedláků k prodeji na trzích, nevěděl jsem, zda se mám smát, či plakat. Chtít po sedlácích, aby celoročně plnili představy lidí z města o zemědělství s kostkovanými záclonami, rozkvetlými záhonky a stády strakatých krav dojících mléčnou čokoládu, a zároveň tvrdit, že je v tom budete všemožně podporovat, je to, čemu se v jidiš říká chucpe. Příroda si zatvrzele vede svou a my, navyklí na prosincové jahůdky z Egypta a celoročně dostupný lilek a cukety jako podle pravítka, opravdu můžeme našim sedlákům vytknout, že jejich zelenina si roste jak dříví v lese, každé rajče jinak velké a třeba i trochu jinak barevné.

farmářské trhy|foto: Eva Odstrčilová

Jak ve své touze po dokonalém světě zapomínáme na to, že jim může zkapat bahnice, velká voda nebo sucho vezmou všechno, co by za něco stálo, a spravedlivě se rozhněváme, když český česnek stojí víc než ten čínský. A jak rychle zapomínáme, že ani my sami nejsme jako podle pravítka a že je asi dobře, že tomu tak je. Tak mi třeba na farmě v Žatci řekli, že zelenina s podivným tvarem, prasklinou či jinou barvou je v podstatě neprodejná – z estetických důvodů.

Ale tam mají se svým jeden a půl hektarem více než šedesát rodin, které zásobují svou zeleninou, a už vymýšlejí, jak zeleninu, kterou neprodali, zavařit nebo usušit. Nebo ji mají vyhodit? Ještě hezčí systém, než je ten bedýnkový, jsem potkal v Holubí Zhoři, kde hospodaří na dvaadvaceti hektarech. Komunitní systém, do kterého se zapojují rodiny, umožňuje zájemcům předplatit si kus – jehněčí, kůzle nebo kuřata či vepříka, který vám na farmě vyroste, a až přijde jeho čas, máte v tu ránu dost masa pro sebe a celou rodinu nebo přátele a známé.

Podobně se to praktikuje s pestrou nabídkou zeleniny. Bedýnky se dříve chystaly a ještě dnes farma zaváží restaurace a větší odběratele. Ti menší si mohou sednout do auta a těch pár kilometrů si pro svoje zásoby na zimu dojet, stejně dobře jako můžete dojet na chalupu nebo na dovolenou k moři. Žádný problém. A to jsou jen dva příklady za všechny. A příklady táhnou. Když se pěstování vlastní zeleniny bude vyplácet, farem bude jistě přibývat. Když budeme dávat přednost před vlastními sousedy dovozu z neznáma, může se velice dobře stát, že za nějakou dobu už tady nic k jídlu neporoste.