Ve vlastní šťávě: Show Must Go On

Dokonce ani mně se to nevyhnulo. Třeba zrovna teď na vás díky této přízni mluvím prostřednictvím Radia Wave. Protože jsem kuchař. Při troše štěstí bych se na vás mohl zubit z televizní obrazovky nebo vám rozdávat moudra prostřednictvím novinových článků. Protože jsem kuchař.

Jiní by třeba rádi kuchaři byli, ale nejsou, nicméně ani to jim nemůže zabránit, aby se o své čerstvě nabyté vědomosti z oblasti gastronomie nedělili čas od času s veřejností prostřednictvím jakéhokoliv média. Na druhou stranu asi ještě nikdy nedostali kuchaři takovou šanci, jak se zviditelnit a udělat kariéru u filmu, jako právě v téhle době. Populární bývali vojáci, lékaři, dokonce zvěrolékaři, taky sportovci. Teď, zdá se, přišel čas kuchařů.

Jsou snad jen dvě věci, které mi v tom povyku kolem vaření chybí. Osobně z pouhého sentimentu to, jak málo dnešní generace ví o našich mistrech kuchyně z dob minulých – dokonce ještě nedávno minulých – v tomhle ohledu politika nehraje roli. A potom jak málo optimismu a tak nějak dobrých věcí kolem toho je.

Počítejte se mnou. Máme tady chlapíka, co běhá po kuchyni, mává rukama, křičí a chytá se za hlavu... Potom je tady jeden, co mluví roztomile špatně česky, pořád mluví o své babičce a nevaří naši kuchyň. Byl tady pořad, kde vystupoval starý ostřílený vlčák. Jenže ten sice super vaří, ale to, co dokáže rukama, bohužel nevyváží fakt, že není právě šoumen.

Potom jsou tady dva šoumeni, nedávno ještě mladí, ale ti jsou zase víc šoumeni než kuchaři. Pominu opraváře lyží, který nebyl ani šoumen, ani kuchař. To, co mi tady trochu chybí, je někdo, kdo by se nepoškleboval a neukazoval prstem, jak je to teď v módě, nevyžíval by se ve střelbě do vlastních řad, jako to dělá další chlapík mediálně protřelý.

Někdo, kdo by dokázal vařit a říct, proč to dělá a jak to dělat správně. Někdo, kdo umí najít u nás doma to dobré, tak jak to dokázal svého času jeden ušišlaný sympaťák z Walesu a vyvrátil tak názor, že v britském království se vaří jen blafy. Někdo, kdo se tady narodil a naučil vařit a ví, co tady roste a co z toho uvařit. Někdo, kdo by vrátil kuchařům stavovskou čest a motivoval je, místo aby se posmíval. Ono by bylo na co navázat...

Není všem dnům konec. Show must go on – a já věřím, že tak si našli cestu k Michelinové hvězdě Oldřich Sahajdák a Roman Paulus. Mimochodem blahopřeji!