Ve vlastní šťávě: Slovinská lokálka

5. říjen 2012

Jedním z posledních trendů v gastronomii je lokálnost produktů. V našich podmínkách na tom vlastně nejsme tak zle. Za jiných okolností bychom celou zimu jedli skopové a sušené datle nebo třeba rýži a kvašenou zeleninu. Ale my to máme celkem dobré.

Naši přeci jen o něco moudřejší předci vymysleli tak báječný způsob konzervace, jako je uzení masa, sušení ovoce, máme ovoce na zimní uskladnění, jako jsou jablka, zimní zeleninu, jako je mrkev, brambory, dýně, pórek nebo zelí, máme zavařeniny a kompoty, kvašenou a nakládanou zeleninu. Pokud by někdo z nás chtěl najet nekompromisně na lokální a sezonní stravu, určitě by hlady nezemřel. Živoucím důkazem toho jsme nakonec my všichni, kdo tu žijeme.

Strávil jsem báječný týden ve Slovinsku a jedna z věcí, které se mi honily hlavou při popíjení Malvazije a bosenské slivovice a při odfukování po obědě sestávajícím z mušlí, ryb, oliv a zeleniny, byla: Jó, to se vám to vaří, když vám tady rostou, běhají a plavou takové dobré věci!

Jedna věc jsou ideály – v dnešní době a stavu společnosti je sezonnost a lokálnost potravin právě ideálem, druhá věc je naše vlastní odhodlání, hrdost na to, čím jsme a kdo jsme, jistá schopnost odříkání a dostatek respektu k rytmu přírody a potenciálu vlastních zdrojů. Pokud někdo použije jako argument skutečnost, že vzhledem k tomu, že právě tady vyrostly celé klany a generace klanů a rodin, a proto je pro nás místní produkce tou nejpřirozenější cestou k nasycení, selhává tváří v tvář faktu, že spousta z nás se tady možná narodila, ale už třeba spousta našich rodičů přijela odjinud a snad ještě větší spousta lidí odsud někam emigrovala a děj se co děj i oni musí něco jíst… a co si budeme povídat...

Třeba potomci řeckých emigrantů v Jeseníku asi sotva začnou pěstovat fíky a každý den solit místní potok jen proto, aby v něm mohli chovat chobotnice, a málokterý Čech, který odjel do Austrálie nebo Severní Ameriky, si nechává posílat slivovici a tlačenku. Prostě jí to, co je po ruce. Že by to nakonec zase nebyla móda, ale prostě jen dobrej nápad? Že by to nakonec nebylo dogma, ale docela pragmatická úvaha?

Je krásné setkat se s lidmi, kteří jsou pyšní na svoji pálenku a soucitně se ptají po té naší. Je krásné, když vám ti samí lidé nabídnou to nejlepší, co je zrovna po ruce, a když vám nemohou nabídnout to, co byste rádi ochutnali, oznámí vám s naprostou samozřejmostí, že to právě teď není nebo by vám to pravděpodobně nechutnalo, protože pro to není ta nejlepší doba. A rozumí se to samo sebou.

A potom trochu zamrzí, když vás napadne oplatit pohostinnost těm milým lidem a pozvat je... Kam vlastně? Je snad u nás někdo, kdo bere to nejlepší z toho, co u nás máme, snaží se to pokazit co možná nejméně – jinak taky použít co nejšetrnější úpravu – a podává to svým hostům s radostí a pýchou? A když ne v restauraci, kdo z nás?

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio