Ve vlastní šťávě: Stromek nemusí zemřít. Tradice se dají i začínat

23. prosinec 2016
03769296.jpeg

Nejsme jako naši dědové a babičky. Žijeme v docela jiném světě. Ve světě, kde nemusíme na Vánoce v lese ukrást smrček (jehož původní funkcí bylo mimochodem uctít o zimním slunovratu germánského boha Wotana). V dnešní době si můžeme vánoční stromek pronajmout, nechat si ho dovézt ve velkém kořenáči i s návodem k ošetřování, aby si ho hned po Novém roce mohla půjčovna zase vyzvednout. Už žádné trosky vánočních stromků u popelnic, žádné jehličí v obýváku a stromek nemusí zemřít.

Tradice jsou krásná věc a jistě jsou hodny následování. Ale taky není od věci uvědomit si, že každá tradice jednou začala, na počátku měla nějaký smysl a ten smysl byl nezřídka praktický. Časy se mění a některé věci prostě nejsou jako dřív. Podle Ottova slovníku naučného nazývali Čechové od 15. století poslední měsíc v roce „prasinec“, protože tou dobou se na venkově porážela prasata a výslužky zajistily maso a sádlo, konzervované v podobě klobás, uzeného či slaniny, na pěkných pár týdnů.

Nám dnes naštěstí stačí zaběhnout do sámošky a problém je vyřešen. Na Vánoce se v českých domácnostech připravovala pučálka – naklíčený a na sádle osmažený hrách, posypaný cukrem a pepřem –, houbový kuba, sušené ovoce, zapékaní hlemýždi a v některých domácnostech dokonce na stole bylo devět až dvanáct druhů jídel! Ryba, která se na vánoční tabuli začala ve větší míře objevovat až ve dvacátém století, slouží jako kryptogram a o Vánocích plní roli křesťanského symbolu. Řecké slovo „ichthys“ skrývá jméno křesťanského spasitele „Iésús Christós Theú huiós sotér“, tedy Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. Ale nemusel to být vždycky kapr. V mnoha domácnostech si prostě upekli rybu z těsta, někde se na to vykašlali úplně a upekli vánočku.

Na štědrovečerní tabuli voněla vinná klobása, či dokonce hlemýždi. To, co je na tradicích krásné, je jejich schopnost reflektovat situaci, ve které vznikají. Dobré tradice přetrvávají, jiné se se změnou životního stylu vytrácejí. Ale taky mohou vzniknout tradice nové, jako třeba půjčování vánočního stromku. Můžeme také přeskočit pouštění kapra zpět do vody a rovnou ho nekoupit. A věřte, že se vůbec nic nestane. Dokonce i když jste křesťané. Místo toho můžeme na Vánoce obdarovat potřebné. Krmit sýkorky. Udělat si společné foto. Můžeme zevlit. Co třeba založit tradici sejít se doma, zahrát si společně nějakou hru, dát si svařák a chechtat se všem, co zatím vystávají důlky před pokladnami v nákupácích? Tradice by měla být moudrá. Nová tradice neznamená, že nemáme respekt k našim předkům nebo že se vytahujeme a snažíme se je přechytračit.

03769409.jpeg

Nová tradice znamená, že žijeme v jiné době, obklopují nás jiné věci a řešíme trochu jiné problémy. Udělali jsme další krok. A naše děti zase udělají další krok. Nejsme jako naši rodiče, nemusíme přebírat ani jejich názory a ani opakovat naučené modely chování. Máme možnost naše názory revidovat, přemýšlet o nich a posouvat je. S úctou a respektem. Protože my jsme nezažili dobu, kdy se pražila pučálka. A naši předci by asi byli u vytržení z pořádně provětraných platebních karet, front v nákupních centrech a televizních pohádek. Za dveřmi je nový rok. Třeba nazrála doba pro nějakou hezkou novou tradici, co myslíte?

Spustit audio
autor: Michal "Rachad" Hromas
  • Jídlo a zdraví
  • Komentář