Ve vlastní šťávě: Večeře z jednoho talíře aneb které móresy kuchaři bytostně nesnáší?

30. březen 2015
Ve vlastní šťávě

Dneska to bude jen taková oddechovka. Vždycky když je toho moc, rád si na chvíli odpočinu od práce a nechám svou mysl jen tak bloumat a zaobírat se lehkomyslně sladkými nesmysly.

Třeba proč jsou číšníci v restauracích posedlí ujídáním hranolků z talíře, než ho postaví před hosta. Nebo proč tak rádi točí na výdejáku nandaným talířem jako centrifugou, dokud se jim nepovede právě expedované rizoto odstředit, a výsledek vypadající jako krupicová kaše potom spokojeně odnáší. Proč pokaždé když zadělávám na chleba, někdo přijde (obvykle ne kuchař) a začne nutkavě do těsta píchat prstem nebo ho pomačkávat špičkou ukazováku. Nebo další nenechavec, který se mimochodem přiblíží k vašemu hrnci a fascinován ponořenou naběračkou nebo vařečkou začne jídlem jen tak, mezi řečí zuřivě míchat ve směru hodinových ručiček.

Takových případů jsou přehršle a končívá to až nemravným kroucením knoflíků na rondonu a brnkáním na kšandy. Zkrátka jídlo a zřejmě i všechno s ním spojené vyvolává v lidech nutkavé pocity dotýkat se, hladit, popleskávat nebo pošťuchovat. Jako Amélie z Montmartru, která tak ráda nořila ruce do pytle s čočkou nebo rozbíjela krustu na svém créme brulèe špičkou lžičky.

03347629.jpeg

Asi byste měli vědět, že většina normálních kuchařů tyhle móresy bytostně nesnáší. Projevuje se to různě. Někteří křičí, jiní nespokojeně pomlaskávají, někteří zůstanou jen u pozdviženého obočí nebo vrhají vražedné pohledy. Ti prchlivější potom vrhají kromě pohledů i kuchyňské nádobí a nejednou to skončilo i dranžírákem zabodnutým do dveří, což je celkem jasný signál nespokojenosti. Zatímco u jiných oborů může rušit hlasitá hudba, hloupé řeči nebo idiotské chování okolí, kuchaři jsou na tohle všechno docela zvyklí. Ale zásadně nepřijímají, když někdo strká svoje nemyté ruce do jídla určeného platícímu zákazníkovi.

Podobnou zkušenost mají ale i číšníci s hosty. Legendární jsou objednávky drobných ďobaček, jak říkala moje maminka snacku – někdo si poručí slané chipsy nebo pistácie a potom s lítostí pozoruje, jak se do nich noří několik párů rukou. Pro takové případy používáme okřídlené: „Pane vrchní! Jednu čabajku a šestnáct příborů!“ A klasikou je vzájemné ochutnávání jídel na společné večeři, kdy sice jeden z páru drží linii, ale nijak mu to nebrání se zaujatě věnovat čokoládovému dortu svého protějšku. Nakonec je fajn, když někomu chutná, ne? Tak teď když už to víte, to prosím vás nedělejte.

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.