Věnčení, čepení, střílení z bambitek i varovné písně. Svatební tradice, které už téměř vymizely

„Svatební obřad tvořil vyvážený dějový celek, který zahrnoval množství vzájemně propojených kulturně symbolických složek – gesta, obyčeje, magické úkony, projevy hudebního, tanečního a slovesného folkloru, proslovy, svatební vinše a také mnoho hmotných atributů. V prvé řadě kroj, svatební oděv, masky, praporce, pečivo a mnoho dalších,“ říká Navrátilová, která o svatebních zvycích napsala i knihu Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. Mnoho tradic ale v průběhu staletí postupně zanikalo, spolu s tím, jak za sebou lidé nechávali vesnický život se svými zvyky a pověrami a stěhovali se do měst. Jiné svatební úkony sice přetrvaly, ale změnily svou funkci, často vymizela původní symbolika a zůstala jen forma. To se týká třeba jedení novomanželů z jednoho talíře, což mělo původně převážně ochrannou funkci.

„Význam všech obyčejů a tradic vyplýval z toho, že svatba byla přechodovým okamžikem. Snoubenci se ocitli v přechodovém stavu, na rozhraní dosavadního a nového života. Podle starých pověr byli v této situaci vystaveni vlivu zlých sil, démonických čar, uřknutí, pomstychtivých lidí, kteří novomanželům mohli přivodit třeba sváry v jejich soužití, hádky, neschopnost spolu obcovat, zplodit děti a podobně.“ Mladý pár bylo proto potřeba náležitě chránit. K tomu sloužila například svatební družina, družičky i mládenci měli být oblečení velice podobně novomanželům, aby si je případní démoni spletli. Svatebčané zase při svatebním průvodu vsí měli hlavně tropit hluk, hlasitě zpívat, nebo dokonce střílet ze zbraní, aby temné síly odehnali. A stejně tak zmíněné jedení z jednoho talíře snižovalo pravděpodobnost, že s jídlem pozřou novomanželé něco nekalého. Často také snoubenci drželi půst a servírovaly se jim talířky obrácené dnem vzhůru, protože měli být nasyceni láskou. „Na Valašsku měli jíst málo, aby se nepokazila svatební noc, a na Horňácku dostali kosti, aby byli do začátku spokojeni s málem.“

Čepení tvořilo kulminační bod tradiční svatby. Patřilo k emocionálně a vizuálně nejpřitažlivějším částem svatby. Často se také ztvárňovalo scénicky|foto: Archiv Hanáckého folklorního spolku

Jak to bylo dříve se svatebními šaty? Ty se nejčastěji dědily a bylo to to nejlepší oblečení, které rodina vlastnila, většinou ručně vyšívaný kroj. Asi nejdůležitějším rituálním obyčejem bylo věnčení a čepení. Při věnčení družičky nevěstě splétaly vlasy do copů, zamotávaly do nich různé stužky a ozdoby a nahoru nasazovaly věnec. Čepení pak vysvětluje, proč se dodnes říká, že je „někdo pod čepcem“. „Čepení tvořilo kulminační bod tradiční svatby. Patřilo k emocionálně a vizuálně nejpřitažlivějším částem svatby. Často se také ztvárňovalo scénicky. Znamenalo vlastně symbolický přechod svobodné dívky mezi vdané ženy. Podstatou bylo rozpletení vlasů, sejmutí panenského věnce a úprava vlasů pod čepec.“ Pozůstatkem věnce jsou svatební myrty nebo krušpánky, které si ale dnes připínají svatebčané. Věc, od které se upustilo úplně, je plachta zvaná úvodnice. Ta totiž zahalovala nevěstu během celého obřadu a měla zajistit brzké otěhotnění. Nevěsty, které se měsíce a roky vyšívaly se svatebním krojem, aby pak nakonec nebyl ani vidět, však tuto tradici brzo odmítly.

Čtěte také

Moje tělo, moje šaty: Co nevěsty zakryjí a co chtějí ukázat? (3/8)

A protože účelem celého manželství bylo hlavně zplození dětí, byly svatby dříve také plné sexuálních narážek. Mohlo se jednat o figurky miminka zastrčené pod polštář svatebního lože nebo přímo různé zpodobňování pohlavního aktu malůvkami nebo soškami kopulujících zvířat. Během obřadu se často zpívaly tklivé a dojímavé písně, velmi často s pro dívky nepříliš optimistickým genderovým podtextem. „U mládenců se především opěvovala ztráta svobody, zatímco u dívek je vždycky nějaká výstraha nebo varování, že ji čeká špatné zacházení nebo bída a bídné jídlo a podobně. Dokud nevěsta neporodila dítě, byla pořád nevěstou a neměla žádnou vážnost v nové rodině. Hlavně pokud šlo o sňatky, kdy nevěsta odcházela do domu ženicha,“ vysvětluje etnoložka Navrátilová.