Vesmíry plné melancholie. To nejlepší z nových nezávislých sci-fi filmů

Starfish (2018)
Starfish (2018)

V nezávislém sci-fi filmu se v posledních dvou letech urodila mimo jiné i trojice filmů, které se na žánr dívají melancholickým pohledem. Ve vesmíru nás podle švédského filmu Aniara čeká jen osamělé trápení, snímek Fast Color ukazuje, že ve světě ohroženém klimatickými změnami se nebude dobře dařit ani superhrdinům, a Starfish nás vezme na apokalyptickou procházku zasněženou krajinou truchlení po mrtvé kamarádce.

Aniara a nevlídná prázdnota kosmu

Vesmír už pro scifisty není jen báječné místo ke kolonizování neznámých planet a objevování úžasných nových civilizací. Stále častěji se stává spíš zásvětní řekou plnou bezútěšné prázdnoty a smrtelných nebezpečí. Filmy jako Ad Astra nebo High Life ukazují, co s lidmi dělá život v kosmu – jak mění jejich psychiku, mezilidské vztahy a pohled na svět jako takový. Totéž dělá i švédský snímek Aniara. Lidstvo se v něm stěhuje ze zničené planety Země na Mars na obřích kosmických lodích. Jedno z plavidel se ale kvůli poruše odchýlí z kurzu a místo k Marsu míří do kosmické prázdnoty. Podle pilotů může trvat celé roky, než se loď zvaná Aniara bude moct vrátit zpět na původní trasu. Posádka se tak stane samostatnou civilizací nedobrovolných kosmických pionýrů.

Oproti zmíněným filmům Ad Astra a High Life, které byly existenciálně laděné, jde Aniara na osudy vesmírných poutníků typicky švédským způsobem. Stejně jako mnoho jiných severských filmů je i tohle sci-fi drama založeno především sociologicky. Tvůrci sledují, jak se společenské vazby na lodi postupně uvolňují a rozkládají, jak narůstá frustrace a pocit beznaděje a jak se lidé uchylují k čím dál zoufalejším útěchám. Přestože film je adaptací básně Harryho Martinsona, není na něm vůbec nic poetického. Naopak, drží se strohého, až krutého pozorování obyvatel lodi lapených v kosmické pasti. Přestože sleduje hlavně jednu členku posádky, je pojatý spíš jako kronika civilizace Aniary. Vyprávění je rozděleno do kapitol podle toho, kolik let posádka strávila v dalekém kosmu, a ukazuje postupné fáze života na lodi. Ve filmu můžeme vidět metaforu rozkládající se lidské civilizace, ale i prostě civilní, neidealistický pohled na to, jak by se lidem mohlo dařit, kdyby jim opravdu nezbylo nic jiného než se vypravit do nevlídného vesmíru.

Aniara (2018)

Niterná apokalypsa filmu Starfish

Debut amerického režiséra A. T. Whita začíná slovy „Podle skutečné události“. Přitom jde o film, kde osamělá hrdinka bloudí postapokalyptickým světem plným monster a hledá sbírku magnetofonových kazet, která jako jediná může odvrátit ničivou mimozemskou invazi. Hlavně je to ale příběh o vyrovnávání se se ztrátou blízkého, kde se celá zkáza lidstva a pátrání po ztracených kazetách odehrává spíš uvnitř hlavy hlavní hrdinky než ve světě, který můžeme sdílet s ostatními. Celá první část snímku sleduje mladou Aubrey, která se po pohřbu své kamarádky Grace vloupá do jejího prázdného bytu a stráví tam noc. Druhý den ráno zjistí, že všichni umřeli, město je v troskách a prázdnými ulicemi se toulají podivná monstra. Celý film ale nemá klasické dramatické vyprávění. Spíš připomíná hudební videoklip nebo emotivní počítačovou hru typu walking simulator. A to včetně líbivě udělaných prostředí a kostýmů, které občas vypadají jako z módního katalogu pro milovníky indie estetiky a retra. White vytvořil svěží pocitovou jednohubku, která zůstává pevně ukotvena ve fantastickém žánru, i když jí nejde o kosmické dálavy, ale o všední, i když svým způsobem stejně těžko postižitelné emoce.

Starfish (2018)

Váhavé superhrdinky ve Fast Color

Do komorních rozměrů stáhla superhrdinský žánr režisérka Julia Hart se svým filmem Fast Color. Nejde v něm o boj superhrdinů a záchranu světa, i když svět by v tomto filmu zachránit určitě potřeboval. Vlivem klimatických změn už v něm několik let nepršelo a vysoká cena vody decimuje celou ekonomiku. Hlavní hrdinka a ženy v její rodině mají schopnost manipulovat se samotnou hmotou – přeskupovat ji, nebo dokonce způsobovat zemětřesení (motiv možná vypůjčený ze skvělé románové série N. K. Jemisinové Zlomená země). Po generace se ale ukrývají před lidskou společností ze strachu před tím, jak by na jejich schopnosti reagovala. Nyní ale na jejich osamělou farmu míří skupina agentů a vědců.

Fast Color (2018)

Hart si ve filmu klade především otázku, k čemu jsou superschopnosti vlastně dobré a jestli znamenají spíš dar, nebo prokletí. S hrstkou postav a několika málo lokacemi vytvořila sevřené rodinné drama, kde nadlidské schopnosti jednotlivých hrdinek odrážejí jejich duševní rozpoložení a vztah ke světu. Přes celkem ponurou atmosféru má film také pozitivní vyznění v tom, že schopnosti, které mohou být užitečné, je potřeba také použít. Celkově působí spíš jako pilotní díl nějaké série, protože končí v okamžiku, kdy se fiktivní svět filmu teprve otevírá. Celkově je to ale slibný příspěvek do linie snímků, které se pokoušejí téma superhrdinů uchopit neobvyklými způsoby.

Více o kosmické sociologii, magnetofonových kazetách zachraňujících svět a superhrdinkách na farmě si poslechněte v novém díle Ektoplasmy.