Vesnice Strašnická, krásná Kolbenova. Které stanice pražského metra jsou nejlepší?

17. březen 2017
Stanice metra Vltavská

Před padesáti lety začala v Praze výstavba první stanice metra – dvě strohá nástupiště na Hlavním nádraží. Od té doby se v podzemí postupně rozrůstalo druhé město, jehož trasami někteří pouze projíždí, jiní si k němu vytváří pevnou citovou vazbu. Jaké stanice zůstávají v oblibě architektů, výtvarníků, strojvedoucích nebo sprejerů, kteří tu dřív malovali na vagony?

Hřiště Budějovická
Jiří Franta, výtvarník

K metru C mám vztah už od dětství, kdy jsme si tu hrávali. Mezi stanicemi Budějovická a Pankrác, tam, kde jsou výpustě vzduchu, jsme hrávali fotbal. Budějovická pro mě byla takové druhé hřiště. Také si vzpomínám, jak jsem nesnášel tamější budovu Domu bytové kultury a až postupem času jsem zjistil, že spolu s Kotvou jde o největší klenoty Prahy. Začal jsem být citlivý jak k DBK, tak ke stanici Budějovická. Když sestoupíš dolů, vidíš, že tu nejsou žádné sloupy. Je to krásná, obrovská hala.

Taky se říkalo, že jsou dole boční chodby. Na Malostranské je tajná zastávka, to je dohledatelné. S kamarády jsme slýchávali mýtus, že něco podobného bylo vybudováno mezi Vyšehradem, Pankrácem a Budějovickou. Říkávalo se, že je tu něco utajeného. Jako kluk jsem bydlíval s rodiči v přízemí. Když jsem přiložil ucho, slyšel jsem metro. Představoval jsem si, že pod podlahou vlaky jezdí i po půlnoci.

Jiří Franta a stanice Budějovická

Stanice Vesnice
Nikola Logosová, výtvarnice

Narodila jsem se ve vinohradské nemocnici a celý život bydlím blízko Strašnické. Vždycky to bylo takové potkávací místo. Strašnická byla jediná důležitá věc v celých Strašnicích, která pro nás existovala, protože nás spojovala s centrem. Nám to tu vždycky přišlo jako taková vesnice.

Přijde mi zábavné, jak jsou tu schody, které nikam nevedou. Měli jsme plno příběhů a dohadů, co za nimi vlastně je. Jednu dobu jsme si mysleli, že tam je atomový kryt. Pod základkou i pod školkou jsem takový měla. Pak jsme zjistili, že je to blbost. Ty schody měly vést původně na sídliště, které mělo vyrůst místo vilové čtvrti. V roce devadesát to zatrhli a hezké, cenné vily tam pořád jsou. Je dobře, že zůstalo jen u těch schodů.

Je zajímavé, že tu nejsou ty typické dlaždice, ale hurdisky, které izolují zvuk. Vždycky mi přišlo, že to tu vypadá jako v Kongresáku. Není to metro, spíš takový sál. Je to tu hrozně hnědé, vždycky jsem to nesnášela. Ale s odstupem času mi to přijde čím dál lepší, unikátní. Tahle stanice je hrozně blízko povrchu, asi osm metrů pod zemí. Nejsou tu eskalátory, ale normální schody. Je to tu dost domácké.

Nikola Logosová a stanice metra Strašnická

Vltavská vysoká a nízká
Petr Zeman, aktivista ze spolku Prázdné domy

Cítím k Vltavské lásku i nenávist. Je to tady hnusné, já to řeknu na rovinu. Na druhou stranu je tu taková magie periferie. Pojí se tady vysoké a nízké. To vysoké je umění: skleněná plastika, keramická socha Fauna, kašna. Faun je dělaný ze šamotu, protože když po něm stéká voda, vydává to zajímavý zvuk. Proto se stanice jmenuje Vltavská, všechno jsou to symboly Vltavy. A to nízké? Posprejované stěny, kluci, co tu dělají sporty, houmlesáci za rohem.

Představuju si, že tady vznikly devadesátky. Obloučkový styl, zámečnické věci, keramika. Rozhodně to tu není strohé, spíš plné paradoxů. Třeba nad námi je plošinka, na kterou nikdo nechodí, protože je moc nízko. No a to všechno jednoho dne zanikne a zmizí. Vestibul se má bourat, nahradí ho nové centrum.

Petr Zeman a stanice Vltavská

Prostá Kolbenova
Adam Gebrian, architekt

Dole ve stanici to vypadá skoro stejně jako v jakékoliv jiné zastávce na trase B. Pak se ale člověk dívá nahoru, když vyjíždí. První, co uvidí, je železobetonový strop a tři zářivky ve stejném směru. Lidi mají pocit, že přijíždí na nějakou stavbu, na něco nedokončeného, nedodělaného. Ježišmarja, to je nějaký bunkr, říkají si cestující. To je jeden z důvodů, proč mám Kolbenovu rád, protože je ořezaná na minimum, které je nutné proto, abychom tu mohli vystoupit. Ujdete pár metrů a ocitnete se před kompletně prosklenou fasádou. Jde sem přirozené světlo, vidíte industriální Kolbenku. Nic vám nekomplikuje život. Nemusíte hledat, chodit nahoru, dolu, doprava, doleva. Prostě nejrychlejší cestou ven.

Zvenku panuje jednoduchý nápad: pojďme udělat neutrální skleněnou krychličku, která na sebe nijak zvlášť neupozorňuje, ale má velký nápis a unikátní typografii. I malá věc navíc působí větší, když ji poskládáte z nejjednodušších prvků. Kus skla od podlahy ke stropu, malá římsa a další kus.

Docela vtipné je, že ve druhém patře vestibulu nic není. Už od doby, kdy tahle stanice vznikla. Přitom je tam krásný prostor vhodný pro kanceláře nebo coworking. Přeci jenom pracovat přímo nad stanicí metra není špatné. Jsme relativně kus od centra, ale když sejdete dolů, můžete být za 20 minut kdekoli budete chtít a můžete si s kýmkoli dávat schůzku. Přijeďte na stanici Kolbenova a tam nás najdete!

Rajská zahrada a ztracený ráj sprejerů
Sany, dokumentaristka a sprejerka

Pro spoustu writerů je metro tepna města. Většina lidí, co dělá graffiti, má dobré povědomí o různých typech souprav. Třeba tady na žluté trase jezdí pořád stará sovětská. Před chvílí tu projela sanitka, celá bílá éčéeska, poslední kus. Kdybys přijel do jakékoliv postkomunistické země, tak tam takové stroje pořád jezdí. V Rusku bývala továrna Metrovagonmaš, kde se tyhle soupravy vyráběly. Když pojedeš do Varšavy, najdeš stejné metro s bílo-červeno-modrým pruhem, v Moskvě je zelené, v Budapešti modré. Když maluješ metra, vlastně to sbíráš. Mám k té věci vztah, takže o ní vím všechno. Doufám, že tu tahle souprava vydrží. Mimochodem, spousta writerů jsou řidiči metra nebo tramvají. Všechno je to propojené.

Stanice metra Rajská zahrada

Sprejer má vztah i k tunelům. Vždycky, když někam přijedu, tak si je chci prolézt. Dnes je složité ten systém nabourat. Většina věcí, co se namaluje, jsou teď takzvané backjumpy. Jsou to věci dělané mezi stanicemi, lidi seskakují a malují to za provozu. Už to není tak, že by metro stálo někde v tunelu a tys měl hodiny času. Většinou už je to všechno zasenzorované. Pražské metro je malý systém, jsou tu jen tři linky, navíc v hloubce. Z pohledu evropského sprejera je u nás metro dost těžké malovat. Třeba v Paříži nebo v jiných velkých městech jsou strašně staré a velké systémy, kde to jde snáz. Jak v Praze, tak ve zbytku Evropy dnes platí nepsané pravidlo: každé graffiti je jako vzkaz, že systém není pod kontrolou. Když se něco namaluje, souprava ani nevyjede, hned se vymění. Hrozně se to hlídá.

Sany se chystala vyprávět o stanici Rajská zahrada, která ji fascinuje hlavně tím, že je nad povrchem a navíc staví vestibuly nad sebe. Když náhle do stanice přijela netypická, bílá souprava EČS, zvaná sanitka, stočil se nakonec rozhovor na sprejerskou lásku k metru.

Kostel svatého Pankráce

Tajné povstání
M, strojvedoucí metra a kněz

Mám rád Pražského povstání. Má krásnou, stometrovou odstavnou kolej a kolejový přejezd. A taky že se tady razil první tunel – Vyšehrad k Povstání. Tuším, že to dělali kladenští horníci. Mám rád i rovný úsek od Povstání k Vyšehradu, protože vede přesně jakoby pod oltářem kostela svatého Pankráce.

Další články autora