„Větší stigma cítím jako gay než jako neslyšící,“ říká Tomáš Jelínek v Kvéru

22. říjen 2018

„Samozřejmě poznám, jestli má někdo příjemný obličej, jestli se směje nebo jestli je zaražený, ale do hloubky na lidech nepoznáme nic víc než slyšící lidé,“ usmívá se Sandra Bovkunová. Společně s Tomášem Jelínkem se v pořadu Kvér oba rozpovídali o tom, jak navazují vztahy neslyšící lidé. Tomáš se jako otevřený gay svěřil, s jakými stigmaty se v životě potýká a jak by se měla česká společnost změnit, aby se v tuzemsku neslyšícím žilo lépe.

Limituje vás hendikep při seznamování?

Tomáš: Kdybych se chtěl osobně seznámit s někým slyšícím, tak je to jiné, než kdybych se chtěl seznámit s neslyšícím. Se slyšícím nastává problém s komunikací. Potřeboval bych u sebe tlumočníka, případně bychom si psali na papírek krátké vzkazy. Naopak seznámení s neslyšícím je pro mě naprosto přirozené. Nejdůležitější je u nás oční kontakt.

Sandra: Já si myslím, že vždy záleží na každém člověku. A je jedno, jestli jde o člověka slyšícího, nebo neslyšícího. Se skupinou neslyšících si povídám naprosto přirozeně, používám český znakový jazyk. Nevýhodou je to, že neslyšící komunita je velmi malá, jde o takový malý svět. Slyšících je oproti tomu strašně moc. Kdybych se chtěla seznámit se slyšícím, záleželo by hodně na tom, jaký ten člověk je. Jakou má povahu, jestli se dokážeme navzájem přizpůsobit a jestli je v pohodě. Pak není žádný problém.

Tomáši, cítíte ze strany společnosti větší stigma jako neslyšící, nebo jako gay? Pokud se to dá vůbec porovnávat…

Tomáš: Já tvrdím, že je těžší být gay než neslyšící. Je to z toho důvodu, že když jsem se narodil, tak jsem se narodil jako neslyšící. Bylo to jasné, přijmul jsem to, neměl jsem s tím žádný problém, ve škole to všichni respektovali. Ale to, že jsem gay, jsem si uvědomil až později, někdy v 18 letech. To znamená, že až v té době jsem začal řešit, kdo jsem.

Sandra: Já bych k tomu chtěla něco doplnit. Když někdo potká Tomáše, tak si řekne, že je to pěkný chlap. A z pohybů rukama pochopí, že je neslyšící. Ale to, že je gay, člověk nepozná. Proto je to horší.

Když se lidé seznamují, hraje tam roli řada faktorů, jako je hlas, vzhled, řeč těla a tak dále. Máte pocit, že dokážete lépe číst lidi z jejich gest a výrazů?

Sandra: Myslím si, že na začátku to nepoznám. Samozřejmě poznám, jestli má někdo příjemný obličej, jestli se směje nebo jestli je zaražený… Ale do hloubky nepoznáme něco líp než slyšící lidé.

Tomáš: Já si myslím, že je to různé. Sám cítím, když se na někoho podívám, že třeba máme stejné myšlenky, jsme na sebe napojení a tak dále. Pak má smysl, aby se vztah začal rozvíjet.

Kvér: Panicem ve 26 letech. Proč mileniálové odkládají první sex?

Polibek - pár - milenci

Dnešní dvacátníci až třicátníci s prvním sexem nespěchají. Jeden z osmi šestadvacátníků ho údajně ještě ani nezažil. Z generace jejich rodičů ho ve stejném věku neznal jen jeden z dvaceti. Vyplývá to z britského výzkumu University College London. Důvodem je snadno dostupná pornografie a tlak sociálních sítí, shodují se hosté pořadu Kvér Silvie Lauder z týdeníku Respekt a Martin Fafejta z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Museli jste při bydlení se svým partnerem něco kvůli hendikepu změnit?

Tomáš: Určitě máme problém třeba se zvonkem. My nemáme zvonek, který znáte vy, ten náš je světelný. To je u neslyšících normální. Stejně tak jako budík. Ten není se zvukem, ale je vibrační.

Jak by se měla česká společnost změnit, aby byla více informovaná o světě neslyšících lidí?

Tomáš: Nejdůležitější je osvěta. U tělesně postižených vidíte, že mají vozík. Když je člověk nevidomý, poznáte ho zase podle hole. Známe jejich potřeby a máme nějakou představu, jak jim pomoct. Kdežto neslyšícího na ulici nepoznáte. Svět tohle neřeší. A tím, že to neřeší, tak je informovanost malá. Je skvělé o tom mluvit v rádiu. Lidé by měli slyšet, že tu jsou neslyšící mezi námi. Je potřeba chodit po nemocnicích, po úřadech práce, po radnicích, aby třeba i úředníci věděli, že jsou neslyšící mezi námi.

Sandra: Souhlasím. Osvěta je velmi důležitá. Není těžké se s námi domluvit. Spíš se lidé bojí. Mají předsudky. Někteří si třeba myslí, že jsme hloupí. Ale opravdu to tak není. Když tu bude osvěta, lidé poznají, že jsme úplně normální a dá se s námi bez problémů jednat. Není to sice tak automatické, ale jde to. Musí se nám třeba zaklepat na rameno, abychom poznali, že nám něco chcete říct. Máme určitá pravidla komunikace, ale není to těžké. Stačí otevřít oči a vidět, že tu jsme.

Proč se Američané, na rozdíl od Čechů, nebojí s neslyšícími komunikovat? Jaký mají Tomáš se Sandrou názor na zavedení stejnopohlavního manželství? A jak se liší znakový jazyk v různých regionech? Poslechněte si celý Kvér!

autoři: Bára Šichanová , Filip Titlbach
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.