Většinová společnost se vždycky táhne jako sopel z nosu, říká fotograf Jakub Ra

Ze setkání vznikly fotky, na kterých je mix secondhandového oblečení a věcí od mladých českých autorů. Nejde o komerční fashion editorial na zakázku. Všechny věci jsou moje a jsou zachycené tak, jak je ráda nosím, jsou součástí všedního dne. V plánu byl i rozhovor, ale protože jsem ho nezvládla natočit při focení a brzy na to jsem odjela do zahraničí, vznikl až ex post po chatu.

Co ti teď v módě přijde opravdu zajímavé a vzrušující? Co tě letos chytlo za srdce a říkal sis: ano, tohle!

První věc, co mě napadla, je přehlídka Xander Zhou ss19 a jeho Dystopian Future. Těhotní modelové, perfektní styling a skvěle zvládnuté vize budoucnosti. Baví mě na tom balanc kreativity a funkčnosti. Pak jsou to nepochybně Fecal Matters, kteří válcují denně naprosto famózní outfity, kterými se vyjadřují kriticky ke společnosti.

Přijde mi, že žijeme v zajímavé chvíli, protože přichází nová a dost radikální proměna estetiky a vnímání krásy. Ze starší generace umělců to podle mě skvěle cítí třeba Björk a rozhodně k téhle vlně patří i Arca. Včera jsem si četla nenávistné komentáře pod jeho videoklipy a přemýšlela nad tím, jak se vlastně spousta lidí toho, co dělá, bojí. Co si o tom myslíš?

Björk a Arca jsou mistři. Přesně, jak říkáš, Björk je jedním z mála umělců starší generace, kteří opravdu cítí současný vibe, co je ve světě. Ať je to estetika, témata, krize, ekologie... a já ji za to moc obdivuju. Arca je pro mě jeden z nejlepších umělců současnosti! Nenávistné a negativní komentáře jsou jen důkazem toho, že dělá něco revolučního a dělá to dobře. MAKE EMOTIONS GREAT AGAIN!!!

Veronika Ruppert ve fotografii Jakuba Ra|foto: Jakub Ra

Nedávno jsem s Dominique Peclers mluvila o životních křivkách trendů, nových věcí, a co se týče nové estetiky, tak je stoprocentně ještě v úplném začátku, v undergroundu, vnímají a cítí ji zatím jen ti nejvnímavější. Jak říkáš, je to revoluční, zkusil bys mi pomoct dát dohromady, v čem vlastně? Rozhodně je tam důležitý posun vnímání genderu, stereotypy jdou naprosto stranou, mužské tělo je křehké, zranitelné, právě Arca dokáže skvěle ztělesnit to napětí něhy, sexuality, násilí a destrukce. Květiny a krajka, sliny, krev, špína a podlitiny... Trochu mi to v něčem připomíná grunge, nové romantiky a punk, ale je to mnohem radikálnější.

Přesně! Gender je tam už posunutý, že je vlastně až mimo hru, bych řekl. Současní radikální umělci gender už ani tak moc nekomentují. Berou jako naprostou samozřejmost, že tu máme obrovskou paletu diverzních možností. Další velmi důležitou vrstvou je zranitelnost. Tomuto tématu jsem věnoval velkou část své bakalářské práce na FAMU. Zranitelnost teď ukazuje a manifestuje spoustu radikálních queer umělců, pro každého z nich to znamená nové východisko osobního problému. Ano, máš pravdu, je to tedy radikálnější. Ta moje bakalářka má název FUCK HARDER a většinu věcí, kterých se teď lehce dotýkáme, tam podrobněji popisuji. #upřímnost #zranitelnost #spojení #transformace #magie

Blue Mass: backstage přehlídek Jakuba Polanky objektivem Jakuba Ra Svobody

• Upravit
• Smazat

Každý zasvěcený profesionál ví, že módní přehlídka znamená týdny příprav a stresu. Všechna očekávání pak kulminují v posledních napjatých minutách před tím, než modelky vykročí ze zákulisí do ostrého světla přehlídkového mola. Vzrušující atmosféra backstage je z mnoha důvodů častým a vděčným tématem fotografických reportáží. Pozadí přehlídek Jakuba Polanky objektivem Jakuba Ra Svobody můžete v těchto dnech vidět v galerii CFC na Senovážném náměstí v Praze.

Pro většinovou společnost je ale pořád situace úplně jiná, alespoň to tak vypadá podle toho, co zobrazují média. Jak se díváš na to, jak vypadají české módní a lifestylové časopisy, jaké lidi v nich vidíme? Jak se vám daří do tohohle prostředí pronikat s jinými ideály krásy a estetiky, s modely z vaší agentury New Aliens? A pak by mě taky hodně zajímal tvůj pohled na castingy módních přehlídek u nás, kdo ti přijde, že to dělá zajímavě, a co je pro tebe úplně mimo. Osobně vnímám snahu o větší diverzitu i u komerčnějších a mainstreamových značek, ale přijde mi to takové opatrné. Dají třeba do castu jednu silnější modelku, jednu seniorku a mají to odškrtnuté, jako že splnili. Taky mi přijde, že to je etnicky hodně nevyrovnané, jsem zvědavá, kdy se začne na českých přehlídkách konečně objevovat víc Asiatek a Asiatů a také Romů a Romek. Proč podle tebe nejsou obsazované zrovna tyhle dvě menšiny? Máte v New Aliens Vietnamce a Romy? Jak na ně reagují klienti?

Většinová společnost se vždycky táhne jak sopel z nosu. Jsem ale moc rád, že máme skvělý feedback na New Aliens a naše aktivity. Samozřejmě se snažíme jít i do komerčních projektů, reklam a časopisů, ale nikdy se vyloženě nevnucujeme. Máme vědomí nějaké sebehodnoty. S tím souvisí i to, že nechceme pracovat a fotit zadarmo. Což je stále VELKÝ problém v Česku. Jedna věc je, že redakce časopisu nebo tým lidí chtějí diverzitu, ale druhá věc je ta, že pak na ně nemají co obléct, protože designéři nemají vhodné oblečení. A tady nastává jádro problému většiny fashion projektů. Takže tímto bych rád apeloval na všechny návrháře: nešijte na figuríny, ale na lidi!!! Jak říkáš, všichni jsou opatrní a furt se něčeho bojí! Na české scéně mě baví s castingem jen Jan Černý, se kterým částečně také spolupracujeme. Honza má silný rukopis značky, který podporuje právě typologií kluků z ulice. Je tam i diverzita, ale hlavně má už jasnou estetiku a typ kluků, kteří jeho oblečení ztělesňují. V New Aliens máme Vietnamce i Romy a do budoucna jich rozhodně bude víc. Nejsou obsazovaní tolik, protože proporčně nesplňují standardy modelingu. Často jsou menšího vzrůstu. Je opravdu těžké najít vysokého Roma, který zároveň bude natolik otevřený, aby si oblékl extravagantní fashion a prošel se na show. A taky aby byl zodpovědný a vůbec přišel na fitting. Naštěstí my máme naše zodpovědné nonmodels. Z Romů je to Katka a David, z Asiatů Linh, Mary nebo Diana.

Nedávno jsi byl prezentovat NA v zahraničí, jaka byla cesta do Paříže, co ti to dalo?

Když víš, kam jít, tak je Paříž fakt úžasná. Móda mladých lidí je zajímavá a hodně vychází z tradičních francouzských návrhářů. Lidi také mají perfektní styling. To je něco, co Čechům chybí. Byl jsem tam společně s kolegyní Moninou, potkali jsme se s Charlesem Jeffreym, povídali si o tom, jak se mění současná fashion. Viděli jsme se i s vedoucím agentury SuccesModels, se kterým jsme se bavili o tom, jak funguje největší pánská modelingovka v Paříži. Byl to úlet, co všechno jsme se dozvěděli a kolik super rad dostali.

Jak to máš s fotografií? Sešli jsme se kvůli focení, věnuješ se mu v poslední době?

Když fotím, tak je to většinou pro agenturu nebo komerční zakázky. Chystám teď ve spolupráci s pár galeriemi nové projekty a jeden z nich bude čistě moje výstava fotografií. Fotografie už mě nikdy neopustí, je to médium, co používám 24/7, a to, jak se můj vztah k ní transformuje, mě nejvíc baví. Hlavně to, jak skrze ni vnímám jinak realitu, to bude jedno z témat té chystané výstavy.

Mě fotografie taky fascinuje, ráda pracuju na art direkci, stylingu i produkci focení. Práce v týmu, kreativita, společná komunikace a energie. Když mám ale být na druhé straně, před objektivem, jsem nejistá a nervózní. Málokdo mě dokáže odblokovat, abych se před objektivem cítila dobře a uvolněně. A jedině když se tohle povede, tak jsem pak na fotce skutečně já, a ne nějaká póza. A proto jsem poprosila o foto session tebe. Protože s tebou to z nějakého důvodu funguje. Jak to máš ty? Jak se cítíš před a za kamerou? Nonmodels jsou lidi „z ulice“, možná jsou taky před kamerou ze začátku nervózní, je to tak? Jak tohle odbouráváte?

Já se cítím skvěle v obou pozicích, před i za foťákem. Ano, přesně, jak píšeš, většina z New Aliens jsou ze začátku dost nejistí, ale většinou stačí jedno dvě focení a pomalu to z nich opadá. Ale z některých třeba ne a je to dál součástí jejich osobnosti, stydlivost, uzavřenost, a dávají to vědomě do fotek. Pro mě to není nic negativního, naopak to otevírá nové cesty, jak s takovým modelem pracovat. Proto je vždy lepší, když nám klient napíše svoji vizi a nechá si od nás doporučit nonmodels. Přece jen je známe nejlíp. A u nás nejde jen o to, jak ti lidi vypadají, ale také co z nich vyzařuje, jaké mají postoje atd. Někdo je introvertní, pasivní, někdo je diva a exhibicionista. Někdo je pohybově dost nadaný, ale stydí se ukázat nahotu, někdo naopak zase s nahotou nemá problém. Jak třeba ty vnímáš to, jak s Aliens pracujeme se sexualitou, tělem a nahotou?

Přijde mi to hodně otevřené a upřímné, je z toho znát, že nejsou nikam tlačení, že dělají to, na co se cítí. A díky tomu možná nakonec vydají i víc a vypadá to, že se rozhodně i cítí lépe. To často u běžných agentur funguje jinak a jsem moc ráda, že tu je nějaká alternativa. Třeba to pomůže posunout celou situaci. Přijde mi, že zacházíte s nonmodels jako s lidmi, a ne jako s „materiálem“.

Ano, přesně tak, naše filozofie je stavěná odlišně než u klasických modelingových agentur. Tím, že nonmodels dáváme co nejvíc prostoru vyjádřit sebe samotné, svoje myšlenky, názory a postoje, se snažíme otevírat celou komunitu do diskuze vůči společnosti. Přesně, jak si napsala, pokoušíme se rozhýbat věci většího rozměru.

Veronika Ruppert ve fotografii Jakuba Ra|foto: Jakub Ra

Víš, co mě překvapilo, že když mě fotíš, střídáš digitál s mobilem a neřešíš nějakou hierarchii, nakonec namícháš fotky z foťáku a z mobilu a klidně se pod to podepíšeš. To je dost velký punk podle mě, většina profi fotografů, co znám, je hodně vysazená na techniku, řeší to, na co a jak fotí... Jak se na tohle díváš? Jak to, že to máš tak na salámu?

Dřív jsem techniku taky hodně řešil, ale postupem času jsem si uvědomil, že o ni vůbec nejde. To, co z člověka cítím, co chci vyjádřit, k tomu mi nepomůže fakt, že fotka z digitálu bude mít o 2 tisíce pixelů víc. Myslím si, že většina fotografů se soustředí na vytvoření dokonalejší reprodukce reality. Technický obraz. A právě ta obsahová rovina pokulhává, nejsou si tím jisti. Nepřemýšlí o tom, jaký názor chtějí do fotografie dát, co tím chtějí říct apod. V mém případě jsem techniku přestal řešit v momentu, když  jsem si byl jistý obsahem – co dělám, jaký je můj postoj, názor a že si za ním pevně stojím.

Chápu! Co ti na tenhle přístup říkali na FAMU? Jaké to tam vlastně pro tebe bylo?

Myslím si, že tento přístup ve mně právě FAMU probudila. Tam to není jen o tom, udělat řemeslně super fotku, ale o tom, co to vyjadřuje, co fotograf komentuje, k čemu odkazuje. Začal jsem svou tvorbu vnímat v daleko širším kontextu a souvislostech. Nejsem ten typ konceptuálního umělce, který dá na stěnu zrcadlo, pod to nakreslí červený puntík, před zrcadlo dá fotoaparát, a hurá, umčo je na světě! A teď k tomu napíšu strašně dlouhý text, a vlastně tomu nikdo nebude rozumět. Teď si samozřejmě trošku dělám srandu a jsem zlý, heh... Ale já hledám v umění něco víc, jdu za hranice komfortní zóny, pracuji s patosem, míchám komerční módu a spirituální rituály atd. To jsou stále věci, které i na té FAMU jsou brány trochu jako „mimo/podřadné“. A teprve postupně se jim zarputilá umělecká smetánka otevírá.

S jakou prací jsi FAMU letos ukončil, o čem byla tvoje diplomka?

Já jsem zatím odevzdal jen teoretickou část, na praktické akorát pracuji a bude to právě vizuální manifest New Aliens. V září bude premiéra. Teoretická práce měla název FUCK HARDER a zabývala se právě současnou scénou queer radikálních umělců pracujících s vizuálními médii. Kombinace sexuality a spirituality, magie a technologie, móda, popkultura atd...