Viah v Czechingu 2019: Na pódiu už nemusím hrát žádnou roli

Viah
Viah

Mnoho tak kosmopolitních zpěvaček, jako je Viah, v českém prostředí nenajdete – její loňský elektropopový debut ale hlavně vyniká jako autentická kombinace vokálního a producentského talentu. Letos se účastní exportního projektu Czeching 2019 a společně s dalšími nominovanými vystoupí 22. června na stagei Radia Wave v rámci festivalu Metronome.

Vi Huyen Tran alias Viah se na české scéně objevila minulý rok s deskou Tears of a Giant, na které dokázala zkombinovat minimalistickou elektronickou hudbu s tanečními tracky i křehkou osobní výpovědí. A má rozhodně co říct – v textech naráží třeba na toxickou povahu sociálních sítí či hledání vlastní identity. Viah vyrůstala v prostředí češtiny, vietnamštiny a angličtiny. Poslední z jazyků je jí teď ale hudebně nejblíž. Na koncertech dokazuje, že je i talentovaná performerka, a sama se netají tím, že se při vystupování inspiruje divadelními prvky.

Profil zpěvačky Viah a další informace o projektu Czeching 2019 najdete zde.

Vzpomínáš si na to, jak jsi napsala svou první píseň?

Vzpomínám, protože to byl dost boj. Jiří Burian, který mi produkoval první desku, si mě vyhmátl ještě ve fázi, kdy jsem si nebyla jistá, jestli umím být songwriter. Moje úplně první písnička se jmenuje Terrible Love a na desce zůstala v podstatě v „nedodělané verzi“.  Ale nechali jsme ji tam, protože se nám to tak nakonec líbilo nejvíc.

V Divadle Archa jsi během března vystupovala v rámci představení pojmenovaného stejně jako tvoje deska – Tears of a Giant. Promítá se nějak divadelní vystupování i do tvých koncertů?

Divadelní vystupování se projevuje asi tak, že koncerty nedělám úplně tradičně. Hodně se na nich podepsala divadelní tvorba, které se věnuji déle než hudbě. Vycházím proto hlavně z energie, na kterou jsem zvyklá z kontaktu s publikem i tanečnicemi, které jsou se mnou na pódiu.  

Představení v Arše jsme ale vytvořili na základě dvoutýdenní rezidence. V tu chvíli to vzniklo z jednoho impulzivního podnětu a pojmenování představení pro nás nebylo v tu chvíli to nejdůležitější. Byl to spíš pracovní název, protože jsme v něm našli souvislost mezi naší hudbou a tématem, které by se zjednodušeně dalo shrnout do hesel jako digitální věk, velký bratr, sociální sítě... Líbila se nám souvislost se slzami obra, tenhle obraz je na desce Viah ale ještě o něco víc pohádkový.

Zmínila jsi, že se ve své tvorbě dotýkáš i tématu závislosti na sociálních sítích. Mohla bys bez nich fungovat jako zpěvačka?

Vůbec ne. A to pro mě bylo ze začátku docela komplikované. Když jsem začala tvořit hudbu, měla jsem pocit, že jsem na sociálních sítích našla určitý balanc – byla jsem na nich minimálně a připadala jsem si v pohodě, nějak v rovnováze. Teď se mi to úplně nedaří, je dost důležité tam být už jen kvůli tomu, že si člověk musí nějakým způsobem tvořit svůj mediální obraz. Právě teď se ale zase pomalu dostávám do procesu, kdy se snažím ten balanc najít, abych dokázala všechno tohle udržovat a nebyla na tom tak závislá a udržela svoje mentální zdraví.

Poprvé jsem tě měl možnost vidět během vystoupení v klubu Underdogs, kde mě zaujal i tvůj kostým s obrysy českých hranic. Jakým způsobem pracuješ s tématem identity? Vnímáš „kosmopolitnost“ jako téma svojí hudby?

Viah: Snažím se nabourávat mýtus, že introvertní hlasy jsou slabé

Viah

Proč nominantka do letošního Czechingu Viah pochybuje o možnostech úspěchu na tuzemské hudební scéně a vidí svou budoucnost v zahraničí? Poslechněte si celou Studio Session a rozhovor s mladou performerkou.

V mojí hudbě se určitě odrazilo to, že jsem začala psát písničky v katarzním věku. Když jsem si řešila svoji identitu. Národní identita pro mě v tu chvíli byl hlavní bod hledání sebe sama. Ve chvíli, kdy vznikala deska, jsme s mojí kolegyní Ňun také vytvářely divadelní představení, které se jmenuje A odkud jste doopravdy?. Tím jsme se tak trochu vybily a teď už nám to téma připadá mnohem hlubší, jako bychom se do něčeho ponořily a měly pocit, že se nám otevírají důležité sféry vnímání vlastní identity. V tu chvíli to bylo dost důležité a na desce je dost slyšet, že to je celé Vietnam, ale zároveň i západ. Ten byl pro mě hodně silný několik let předtím, než jsem začala psát desku – hlavně New York, kde jsem strávila pár měsíců, a potom Londýn, kde jsem půl roku žila. Možná je to způsobené tím, že jsem se v té době osamostatnila, ale v hudbě se všechny ty věci promítají hlavně díky tomu, že to pro mě byly dost intenzivní momenty.

Zpíváš výhradně v angličtině, plánuješ, že budeš zpívat i česky nebo vietnamsky?

Mám to v plánu, ale mám pocit, že k češtině mám respekt. Je pro mě těžší napsat dobrý text česky než anglicky. Kapitán Demo se mě ptal, jestli nechci něco vietnamsky zarapovat, tak tím bych se mohla otrkat (smích), ale také se na to chystám. To je ale úplně jiná úroveň než v češtině, kde alespoň dokážu vyjádřit sama sebe. Napsat něco ve vietnamštině by bylo hodně terapeutické, ten jazyk je pro mě ještě docela velká záhada.

Je při tvém vystupování důležitá vizuální prezentace?

Mám respekt k tomu, když se dělá intimní hudba a vizuál není až tolik potřeba. To jsem si zažila u koncertů kapel jako Cigarettes After Sex nebo Rhye, které vizuál nepotřebují, protože ta hudba je tak nesmírně silná. Pozici Viah vnímám dost popově, přestože to je asi trochu alternativněji vnímaný electropop. Pořád je mi proto příjemná poloha, kdy do vystoupení můžu vložit vlastní performance a můžu nad ní přemýšlet i v rámci barev a vizuálního se doplňování i z hlediska výběru lidí, kteří se mnou jsou na pódiu. Všechno to pořád vychází z divadla. Tanec a divadelnost pro mě vždycky byly výraznými aspekty, kdykoliv jsem vnímala cizí představení. To všechno je pro mě součástí určitého audiovizuálního balíčku.

Navazuješ na něco v historii českého popu? Vnímáš i nějakou českou inspiraci?

Hodně často mluvím o Katarzii, její poslední deska mě hodně ovlivnila. Nejvíc mě ale ovlivňuje asi kouzlo člověka a jeho chápání. To je pro mě Sára Vondrášková alias Never Sol. Je něčím nesmírně éterická a kouzelná. Jejím synťákovým melodiím vždycky dost jednoduše propadnu, a to hlavně díky jejím koncertům.

Jaká hudba tě nejvíc ovlivnila, když jsi vyrůstala?

Když jsem byla hodně malá, tak to byly VHS vietnamského popu, který byl nějak „pozápadněný“. Myslím, že ta zpěvačka se jmenovala Trisha, ty kazety jsem sledovala znova a znova. Milovala jsem ji, jak na videu tančila a zpívala písničky od Westlife. Skrze Vietnamku, která tančí, to pro mě znamenalo chápání západní hudby. To mě asi hodně ovlivnilo. (smích) Hrály u nás ale zároveň popový trsačky i jemná hudba, takže mě dodnes dokážou dojímat třeba Radiohead.

Před lety ses také účastnila talentové soutěže Superstar, jak vnímáš hudební soutěže obecně? Když se teď další účastníš. 

Pro mě je složité to vůbec porovnávat. Superstar je pro mě víc reality show než hudební soutěž. Je to rozhodně o zpěvu, ale ve smyslu slova je to spíš dramatická show s neustálou přítomností kamer a odlidštěnými vztahy mezi lidmi. To pro mě bylo chvílemi hodně bizarní. Hudební soutěže tohohle typu mě už teď trochu děsí.

Jaký je tvůj koncertní cíl?

Myslím si, že momentálně je to dosáhnout kompaktního tanečně-pěveckého útvaru, který uzpívám a zároveň utančím, to ještě pořád hledám a baví mě to. Co se týká nějakých míst, tak mě hodně lákají festivaly a v Praze mě zaujal prostor CAMP, který má svůj specifický účel, ale zároveň je ještě pořád otevřený a svobodný. Láká mě asi i Brno – Fléda nebo Kabinet Múz. Momentálně si užívám České republiky, protože tu je velká spousta míst, která mě zajímají a lákají.

Co je nejlepší a naopak nejhorší na tom být hudebníkem? 

Pro mě osobně je nejhorší marketingová stránka věci, když člověk střízliví ze svých uměleckých ambicí a složitě řeší svoje koncerty z organizačního a finančního hlediska, což je pro mě teď v Čechách trochu složitá situace.

Nejlepší je na tom ale to, že můžu být na pódiu sama za sebe, že nemusím hrát roli. To pro mě byla u hudby a u zpěvu ta nejhezčí věc. Je to performance, kde můžu být jenom sama sebou. Přišla jsem z divadla, kde jsem si myslela, že musím pořád být v nějaké roli, tady je to ale úplně ryzí, vystupuji jako člověk, který je sice ve svém alter egu, ale pořád to vychází jen z něj, a s lidmi můžu sdílet sama sebe. Živé koncerty jsou pro mě hlavně nesmírná vlna energie.

Poslechněte si celý profilový rozhovor se zpěvačkou Viah, která je nominovaná v letošním Czechingu.