Virtuální nenávist máme za danost. Změna musí jít od uživatelů, říká mediální teoretička Nakamura

20. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lisa Nakamura

Když se internet na přelomu nultých let prudce rozvíjel, byla Lisa Nakamura u toho a zkoumala, jak celosvětová síť promění vnímání etnicity nebo genderu. A tohle téma ji zajímá i dnes, kdy máme Twitter i TikTok a Mark Zuckerberg svědčí před americkým kongresem. S profesorkou Univerzity v Michiganu jsme rozebírali, jak se digitální krajina proměnila i jaké nástroje pro boj s digitálním rasismem máme nebo proč bychom do našeho arzenálu měli zahrnout sci-fi a pracovní podmínky.

Píšete o vztahu internetu a rasismu. Zajímalo by mě, jestli je nějaký aspekt každodenního používání sociálních sítí, digitálních platforem, který s rasovou problematikou velmi souvisí, ale jehož si nevšímáme? 

Myslím, že stále mnoho aspektů online světa moc dobře nechápeme. V tradičních oborech se to příliš neučí a obecně nám chybí poctivá intelektuální reflexe digitálního života. Jako první mě napadá ohromně rozšířený hate speech – rasismus, misogynie, které potkáváme na všech platformách, co každý den používáme. Snažím se vůči tomu neznecitlivět. Je to, jako kdybyste neustále jezdili autem kolem přejetých zvířat nebo ještě horších nehod – jakmile to začnete vídat každý den, brzy si jich přestanete všímat.

Lisa Nakamura je mediální teoretička, jejíž práce přesahuje do filmu, asijsko-amerických nebo genderových studií. Přednáší na Univerzitě v Michiganu a je autorkou knih Digitizing Race: Visual Cultures of the Internet (Digitalizovaná rasa: internetové vizuální kultury) nebo Cybertypes: Race, Ethnicity, and Identity on the Internet (Kybertypy: Rasa, etnicita a identita na internetu)

Digitální platformy ve skutečnosti nikdy obsah příliš nemoderovaly. Nechávají na nás, uživatelích, abychom se s dopady nenávistného obsahu vyrovnali. To je velmi problematické, protože jakmile se něco stane naprosto bytostnou součástí online krajiny, je těžké se toho zbavit. Podle mě jsme nenávist na internetu a její mechanismy dostatečně pečlivě nezkoumali. Považujeme ji za danost, jako kdybychom říkali: vždycky přece bude spam, vždycky bude rasismus. Jako kdyby to byly neoddělitelné součásti internetu.

S technickými výzvami internetu se lidé naučili pracovat dobře. Vyhýbat se kulturním nástrahám digitálního života jim ale moc nejde. Mají pocit, že vlastně nijak moc velké nejsou.

Rasismus nebo hate speech jako kdyby byznysu sociálních sítí prospívaly. Lidé pak na nich tráví víc času, reagují na sebe. Možná pak není v jejich nejlepším zájmu to jakkoliv potírat. 

Naprosto s vámi souhlasím. Myslím ale, že už to lidem začíná docházet. Jenže je málo alternativ. Platformy získávají moc díky velikosti. Pamatujete si na Ello? Alternativní sociální síť se objeví každých pět let. Všichni víme, že ty stávající jsou problematické, ale kvůli množství uživatelů se nám zdá nemožné se jich vzdát. Možným řešením je snažit se o systémovou změnu uvnitř platforem, které tu už máme. Ale ta bude muset vzejít od uživatelů samotných. Platformy se totiž dobře umí vyhýbat regulacím, popírat existenci problémů. Mají ekonomické motivy s tím nic moc nedělat.

Zároveň žádná ze sociálních sítí nepřizná, že je pro ni udržování hate speech výhodné. Raději to zahalí do nějakých často moralizujících argumentů o svobodě slova nebo tvrdí, že je to příliš obtížný technický problém. Ani jedno očividně není pravda. Rasistický slovník máme dostatečně dobře zmapovaný. Platformy vědí, o co jde a jak to opravit. Ale nechtějí přijít o peníze, které jim z celého toho spektáklu, všech těch skandálů a – jak se někdy říká – cancel culture plynou.

Není to ale všechno negativní. Hnutím za rasovou spravedlnost se povedlo určité části internetu ovládnout a bezplatně na nich rozšiřovat obzory lidem z řekněme provinčnějších, protičernošsky, protiasijsky a jinak xenofobně naladěných prostorů. Napsala jsem o tom text s mladou výzkumnicí, která se naučila spoustu o genderové teorii z Tumblru. Takové informace samozřejmě nikdy nejsou dostupné všem a všude, ale lze na ně docela snadno narazit. Dobrým příkladem je práce McKenzie Wark. Twitter je její teoretické médium a lidé z toho těží.

Čtěte také

Ale na druhou stranu může být obtížné takový obsah v záplavě nenávisti najít. Kvůli nenávisti má Twitter pověst toxického, rozhádaného místa. Naproti tomu TikTok třeba řada mladých lidí vnímá jako místo, kde se kromě trendů a módy řeší i vážné věci a společenské problémy. Zato Instagram a Facebook jsou dnes už jen tržiště.

Na TikTok jsem se chtěl zeptat. V rozhovoru z roku 2020 jste řekla, že vás hodně zajímá. Mě taky. Ale mám k němu velmi ambivalentní postoj, je plný bezmyšlenkovité zábavy a zároveň vážných témat. Jak TikTok jako stále mladá sociální síť zapadá do vašeho dlouholetého výzkumu?

Právě píšu s jednou mladou vědkyní text o využití TikToku ve věznicích. Jak asi víte, ve Spojených státech jsou za mřížemi miliony lidí. A řada z nich začala pomocí propašovaných telefonů natáčet obrovské množství videí z vězeňského života. Někteří z nich jsou slavní, sleduje je spousta lidí, vydělávají si peníze. Otevírá to zajímavou otázku: jakou cenu jsou lidé ochotni zaplatit za to, aby je někdo viděl? Zejména v prostředí, kde když vás s telefonem chytnou, dostanete sedm měsíců na samotce. Stalo se to jednomu z lidí, které jsme sledovali. Jeho videa se stala virální a populární, k dozorcům se to doneslo, a trest ho neminul.

TikTok je dnes proletářské médium, do jisté míry naplňuje představy o rovnostářském internetu, které jsou s námi od 90. let. Nejdřív to měly být weby, pak blogy, pak Facebook, posléze Twitter. Dnes se zdá, že se tím stává TikTok. Velký ohlas mezi chudými společenskými vrstvami má TikTok třeba v Indii, kde pomocí něho lidé ukazují, v jakých podmínkách pracují. 

Nemůže se ale stát, že budeme za dva roky truchlit i nad TikTokem? Řekl bych, že to nakonec záleží na tom, jestli bude proletářský TikTok dostatečně výdělečný. 

Abychom viděli, co se může stát, stačí vzít slovo proletářský a nahradit ho za menšinový. Když se zábavný a dobrý obsah etnických menšin stane opravdu populární, tak se ho pak ujme někdo jiný a zmonetizuje to. Mladá žena z Atlanty zpopularizuje afroamerický tanec, který pak využije Charli D'Amelio, patrně nejpopulárnější současné tiktokerka, a všichni si myslí, že je její. V Americe je kulturní apropriace černošského obsahu a kreativity obecně velmi běžná. Afroameričané něco vymyslí, ale to běloši na tom vydělají peníze.  

Mluvila jste o ceně za viditelnost. Sociální média a internet často chápeme jako místa, kde se lidé mohou svobodně projevovat, ukazovat, jak jejich, třeba menšinový, život vypadá. Určitě to ale musí mít nějaké limity. Jaké jsou politické aspekty této politiky viditelnosti? Když vás budu citovat z jednoho rozhovoru: „Rasa se netýká jen reprezentace, ale taky struktury.“

Pro mou práci jsou zásadní myšlenky Tiziany Terranovy, které se týkají práce, jež digitální svět podpírá – toho, co se děje pod povrchem. Jsou to všichni ti lidé, kteří technologie vyrábí svýma vlastníma rukama, ať už v továrnách, dolech, nebo třeba i ti, co čistí data. Jsou to z největší části lidé jiné než bílé barvy pleti. O elektronice nepřemýšlíme jako o asijské, ale přitom ji z drtivé většiny vyrábí asijské ženy. Řekneme si: Apple. Ale jsou to čínské výrobky, vyrobené prací čínských rukou. 

Nemohl to lidem nedávný nedostatek elektronických součástek připomenout?

Připomněl to, ale negativně. Dodavatelské řetězce jsou vidět, až když selžou, a pak je potřeba na někoho hodit vinu. Lidé občas viní systém, ale onen systém často stojí na konkrétních strukturách útlaku, jejichž oběťmi jsou lidé a těla konkrétních etnik a genderů. Když si stěžujete, že věci jsou moc drahé, pomalé a tak podobně, znamená to, že po takových lidech chcete, aby se vrátili do práce a ještě přidali – bez ohledu na ekonomické struktury, které takové podmínky udržují v chodu.

Čtěte také

Během první fáze své kariéry jsem řešila negativní stereotypy a reprezentaci etnických, rasových a genderových menšin v online světě. Dnes mě víc zajímá, kdo vydělává, když se tváříme, že struktury genderové a rasové nerovnosti neexistují. Kyberprostor je stále stratifikovaný. Sillicon Valley představuje jedno z nejvíc rasově a genderově segregovaných byznysových odvětví na světě. Jak je to možné? Proč se to po MeToo a Black Lives Matter vůbec nezměnilo? Jak dochází k udržování genderových a rasových privilegií, i když se to navenek považuje za nežádoucí?

Může za to kognitivní disonance technologů, kteří zodpovědnost za sexismus a rasismus hází na uživatele, zatímco oni jsou přece ti technologičtí inovátoři. Podle mě je to ale naopak – to uživatelé jsou inovátoři, kteří se snaží internetové platformy ohnout směrem od rasismu a sexismu. 

Během vlny Black Lives Matter jsem hrál jednu úspěšnou online hru a jednoho dne se všem hráčům objevila zpráva o rasové spravedlnosti s logem BLM. Mezi takovým okázalým antirasismem a materiálními podmínkami přitom může být velký rozpor. Není třeba tohle jeden ze způsobů, jak dochází k zakrývání struktur genderové a rasové nerovnosti?

Myslím, že to je způsob, jak materiální podmínky popřít. Vezměte si třeba Blizzard Activision, což je příšerné pracovní místo, toxická a – zejména co se týče chování vůči ženám – otřesná firma. A podobná performativní prohlášení mají za cíl odvést vaši pozornost jinam. V jistém smyslu platí, že čím problematičtější materiální podmínky někde jsou, tím výhodnější je pro firmu dát na odiv svoji pokrokovost. 

Na akademické scéně se pohybujete přes tři desetiletí. Není tohle oproti řekněme 90. nebo nultým letům jiné? Že se korporace do rasové politiky přímo zapojují?

To technologický průmysl nás naučil, že to hlavní, čeho si na technologiích máme všímat, je to, jak jsou nové a inovativní. A odráží se to třeba i v našem teoretickém myšlení. Až příliš často digitální teorie zkoumají rozdíl mezi starým a novým. Zajímavá je v tomto ohledu práce teoretika Leva Manoviche, který ukazuje, že abychom vůbec byli schopni něco chápat a používat, musí to mít kořeny v něčem známém.

Kdysi jsem si koupila Microsoft Word a musela jsem si nejdřív přečíst tlustý manuál. Očekávalo se, že se s technologiemi nejdřív musíme naučit pracovat. Dnes je to naopak – počítá se, že si na všechno hned zvykneme. A proto i nové technologie musí vycházet ze starých principů nebo vizuálních prvků. Takže si nemyslím, že je to nějak nové.

Hodně nám mohou pomoci filmoví a literární teoretici a teoretičky. Ukazují, jak nám reklamy na technologie vždycky ukazovaly teprve se utvářející představy o rase, genderu, identitě, třídě. Stojí za to se podívat na reklamy z nultých nebo i 90. let, protože lidi připravovaly na to, jaké budou jejich role v nadcházejícím světě. 

Nepatří sem taky populární kultura? McKenzie Wark vaši práci interpretovala v knize Sensoria s pomocí Matrixu, který je velmi rasově zabarvený. 

Ano. Roli narativů, fantazií a představ v utváření našeho dnešního technologického světa celkem podceňujeme. Díváme se na ně jako na něco, co nemá třeba s historií internetu nic společného. Přitom vychází spoustu biografií úspěšných mužů – šéf Intelu má svoji, Mark Zuckerberg dostal i film a připravuje se snímek o Travisu Kalanickovi z Uberu. Fetišizujeme osobnosti a jejich inovační potenciál.

Když současný stav světa dáváme do vztahu s osobnostními vlastnostmi těchto lidí, je to jednodušší než se zamyslet nad tím, co s tím vším má co dělat fikce a vizuální kultura. Představují totiž obrazy budoucnosti. Matrix máme tendenci chápat jako sice varovný příběh, ale velmi podmanivý a vlivný. Podobně to je s Williamem Gibsonem. Spousta našich termínů z takových knih pochází, třeba aktuálně oblíbená metaverze. Gibson o ní psal v 90. letech.

Změnily se nějak naše fikce a narativy od 90. let?

Třeba takový kyberpunk už jako žánr skončil před dlouhou dobou. Už ani Gibson ho nepíše. A ve videohrách se z něho stal nostalgický vizuální styl. Esteticky stále vychází z Asie, ale to je taky velká nostalgie – kyberprostor ovládaný asijskými velmocemi tu přece jen nemáme. Sci-fi je dnes hlavně žánrem černošských autorek, máme hnutí, jako je afrofuturismus, jakkoliv je ta nálepka kontroverzní. Ale samotná otázka černošského futurismu teď silně rezonuje už proto, že v popkultuře nikdy neměl místo. Lidé jsou unaveni tradičními představami nových krásných světů a inovací. Chtějí něco nového.

Zatímco se bavíme, kolem nás stále probíhá pandemie koronaviru. Během minulé vlny se velká část našich životů přesunula na internet. Ukázaly lockdowny, práce z domova nebo videokonference nějaké nečekané podoby rasismu v digitálním světě?

Technologii jsme brali jako samozřejmost, i když to tak není. A to na úkor studentů, často lidí jiné než bílé barvy pleti, od kterých jsme očekávali vybavení, které nemuseli mít. A to jen proto, aby mohli pracovat nebo chodit do školy. Velmi rychle se tak ukázaly technologické nerovnosti. Ve stejnou dobu se taky objevilo hnutí Black Lives Matter. Doufala jsem, že se to propojí a lidé si uvědomí, že technologie jsou součástí problému. Ale nejspíš byli příliš paralyzováni rasově podmíněným hněvem, smutkem a truchlením.

Čtěte také

Pandemie teoretiky a teoretičky paralyzovala, museli rychle přejít na online výuku a přestali být schopni cokoliv publikovat. Přesně v době, kdy jsme to opravdu potřebovali. Prožívali jsme krizi, v níž byla rasa významným faktorem. Ať už to byli migranti, nebo lidé v nezbytných povoláních, jako často lidé jiné než bílé barvy pleti umírali častěji. 

Na západě je cítit obava z technologického vzestupu a vlivu především Číny, ale i jiných asijských zemí. Co na to říkáte? 

Je to nový orientalismus. V devadesátkách se to týkalo Japonska. Panovala představa, že asijský kyberprostor je nebezpečný, v základech jiný, nepochopitelný, problematický. Tato idea je součástí našeho přemýšlení o počítačích už dlouhou dobu. Přitom jestli vás trápí Asie, zajímejte se o podmínky, v nichž se spousta z přístrojů vyrábí. Představa, že velká čínská zeď je nějaká hranice, za níž už se dějí nepochopitelné, zlověstné věci, je učebnicová definice orientalismu.

Orientalismus vždycky vychází z už předpřipravených předsudků – že je východ exotický, plný útlaku, panovačný. Západ na Japonsko nahlížel stejně jako dnes na Čínu, jako na místo, kde lidé nemají vlastní osobnosti, přemýšlí davově, podporují ve všem vládu. Nebyla to pravda ani tehdy a není ani teď. Západní, bílý člověk se začne k takovým představám upínat nejvíc, když se cítí ohrožený. Svoji vlastní nestabilitu přebíjí představou neměnného jiného světa – v tomhle případě Asie.

Jak souvisí rasismus a byznysové zájmy internetových platforem? A proč bychom měli dávat pozor, v jakých podmínkách se naše telefony a počítače vyrábí? Poslechněte si rozhovor s mediální teoretičkou Lisou Nakamurou.

Spustit audio

Související