Virtuous.scr: Sní androidi o svých vlastních ctnostech?

Douglas vydal již několik releasů pod dřívějším prodlouženým pseudonymem Margaret Antwood, což je podle jeho vlastních slov „vtipná“ úprava jména nejoblíbenější básnířky jeho domoviny, Kanaďanky Margaret Atwood. Na netlabelech Cocobass a B.YRSLF Division vyšla dvě EP, na kterých Antwood uceloval a rozvíjel svůj hudební jazyk kroužící kolem footworku. Druhého EP s názvem Work Focus si všiml vedoucí labelu Planet Mu Mike Paradinas, proběhlo zkrácení aliasu do unisex formátu (důvody jsou diskutabilní) a zanedlouho byl na světě Virtuous.scr, dlouhohrající debut, který akcentuje témata vývoje umělé inteligence a nanosvěta.

Antwoodův experimentální zvuk se na novince oprostil od všech žánrových konotací a kompozice na Virtuous.scr působí až fyzické materiální pocity. Zatímco většina tracků přetéká futuristickým ohýbáním a tříštěním zvuku a je jakoby utkána z funkčních nanomateriálů, některé momenty naopak zní jako cosi, co se mohlo odehrát v jawovské pojízdné opravně droidů na Tatooinu.

Virtuous.scr je zvukově nadmíru dobrodružným neo-sci-fi tripem, který je ovšem založen na potenciálně reálných možnostech současných technologií. Hlavní filozofickou linkou alba je totiž problém etiky/morálky v souvislosti s umělou inteligencí a otázka, do jaké míry musí být stroji „vnucena“ pevným naprogramováním, či jaké jsou možnosti, aby se například pomocí biotechnické neuronové sítě vyvíjela sama.

Antwood – Virtuous.scr|foto: Planet Mu

Výrazným prvkem je tu překvapivě práce s různorodou škálou hlasových samplů. V jednu chvíli problematické kompozice podkreslují zcela artificiální drony, vycházející z neexistujících robotických hlasivek; následují podivné ewokoidní rozmluvy nebo syrové záznamy výkřiků a hlasů z neodzvučeného prostoru. Což může vyvolat jisté aphextwinovské asociace z období alb jako Drukqs, minimálně přijde na mysl zneklidňující track Gwarek2. Také tu můžeme najít několik motivů připomínajících atmosféru desky Garden of Delete, posledního počinu Oneohtrixe Point Never. Až na to, že namísto alienské puberty zde probíhá puberta umělé mysli – ve smyslu učení a stávání se emocionálně soběstačnou (konkrétně track Uncanny Valley).

Monumentálně elastická dynamika první půlky alba se láme po neuvěřitelném tracku Sneakers. Stává se mírnější a kompozice jsou mnohem víc zaměřeny na emotivní prožívání, ale stále se nacházíme v jakémsi podivném, umělém – a co víc, teď už i nepředvídatelném – universu. Virtuous.scr je abstraktním příběhem vývoje artificiální mysli, kdy na začátku slyšíme jasně rozeznatelné zvuky a samply zastupující člověkem vytvořený hardware a do něj naprogramovaný software, který ovšem postupně začne ztrácet jasné kontury a roztaví se v nevyzpytatelnou autonomní materii. Stejně tak je tomu na coveru desky, který tvoří fotografie ze série Skinsmooth Average Eyes od umělce českého původu Martina Kohouta, kde probíhá podobný proces inscenované, ale autonomní transformace.

„Aby se stroj dal vnímat skutečně jako spojenec a umělá inteligence jako svéprávná, možná bude muset být kompletně polidštěna. Bude muset vnímat bolest a své chování zakládat na vědomí vlastní smrtelnosti,“ říká Antwood. Možná bude muset dokonce i dýchat, mít nervový systém a oběh na biologickém základě. Tento proces je na postupu: ať už jde o „dětské“ kyborgy učící se motoricky ohledávat okolní svět od úplných základů jako batolata, nebo německé vědce, kteří skutečně učí roboty cítit a vyhodnocovat bolest, to vše ke zvýšení lidského užitku a bezpečí. Otazníkem, který visí v budoucnosti, ale je, zda nás stroje skutečně osvobodí, nebo jestli nám ve své autonomii vrátí všechnu šikanu, která provází jejich „vzdělávání“.

Hodnocení: 90 %
Antwood – Virtuous.scr (Planet Mu, 2016)