Vítěz Českých lvů naznačuje cestu k lepším českým filmům

„Stát by měl lidi ochránit před jejich temnotou,“ řekl před časem Petr Václav v rozhovoru o svém filmu na Radiu Wave. Jasně artikulovaný názor a autenticita, kterou se mu povedlo z ostravských ulic a ušmudlaných místností do filmu dostat, Cestu ven výrazně odlišují od většiny dnešních českých snímků a jejich zvyku tematizovat prožívání chcípáckých postav v blíže neurčeném prostředí a době. Václav natočil film, ve kterém se nefňuká. Navíc je o Romech, musel tedy počítat nejen s nenávistnými reakcemi, ale i s nebezpečím, že film stigmatizovanému etniku ublíží, vykreslí jej příliš idealisticky, popřípadě se shovívavostí ve stylu Chaloupky strýčka Toma. Cesta ven však vedle typických problémů českých Romů, do kterých se dostávají už jen kvůli svému původu, zdůrazňuje i jejich osobní slabosti a temnotu.

Vytýkat akademii, že ocenila film kvůli přehnané politické korektnosti, je tak podobně paranoidní jako městské legendy o tom, že „cikáni mají zadarmo taxíky“. Romské menšině se u nás věnuje minimum pozornosti a její mediální obraz se často ohýbá pod tíhou xenofobie. Václavův film je navíc velmi dobře natočený, některé jeho scény jsou srovnatelné s tím nejlepším ze současného evropského sociálně realistického filmu. Vyčítat se mu dá snad zřetelná didaktičnost a názornost, se kterou zobrazuje abecedu pastí, do kterých čeští Romové padají. Poprvé jsem film viděla společně s převážně romským publikem v Duchcově, odkud pocházejí někteří z herců. Diváci velmi rychle rozpoznali, že je film kritický i k samotným Romům, a dospělí u něj začali spontánně mentorovat přítomné děti.

Z filmu Cesta ven|foto: oficiální Facebook Cesty ven

Kromě sedmi sošek, které získal tvůrčí tým Cesty ven, se trojice ocenění za nejlepší scénografii, kostýmy a masky ocitla v rukou tvůrců Svěrákových Tří bratrů. V hereckých kategoriích bodovali kromě Klaudie Dudové, objevené pro roli v Cestě ven, také herci z Dejvického divadla (Ivan Trojan, Lenka Krobotová, Jaroslav Plesl), kteří si v Krobotově Díře u Hanušovic zahráli na venkovany. Fair Play Andrey Sedláčkové, které získalo nejvíc nominací, nakonec vyhrálo jen cenu filmových fanoušků a lva za nejlepší plakát.

Nominace v kategorii dokument, ve které se ocenění uděluje od roku 2008, připomněly, jak konzervativní jsou představy akademie o dobrém dokumentárním filmu – mezi nominované se dostal i film Olgy Sommerové o Martě Kubišové nazvaný Magický hlas rebelky. Laskavý dokumentární bulvár ukázkově vystihuje, jak moc se na pojetí portrétů známých osobností podepsaly pořady České televize jako 13. komnata nebo Příběhy slavných. I vítězný dokument Olga Miroslava Janka těží z atraktivity historek z osobního života manželky exprezidenta, Andrea Sedláčková v Životu podle Václava Havla převyprávěla vše, co je o Havlovi dobře známé, opět bez jakéhokoliv zpochybňování obvyklých klišé o jeho životě.

Výraznou mladou generaci dokumentaristů zastoupil v nominacích film Martina Duška K oblakům vzhlížíme, který je podle redakce Radia Wave dokumentem roku. Loni se mezi nominované dostal film Show! Bohdana Bláhovce. Je ale zatím těžké si představit, že by filmy nedávných absolventů a současných studentů katedry dokumentárního filmu FAMU, pravidelně oceňované na festivalu dokumentů v Jihlavě, začaly České lvy také vyhrávat.

Z dokumentu Olga|foto: Aerofilms

Že je období humoru Jaroslava Duška nebo čtvrtníčkovských vousatých vtipů dávno pryč a Čeští lvi se řídí heslem „hlavně důstojně“, stvrdil letos nápad nechat ceny předávat nejlepší české lékaře. Svědčí to i o bezradnosti při výběru populárních autorit, na úctu k doktorům je přece spoleh vždycky. Jejich přítomnost na pódiu znamenala hlavně toporné vtipkování o podobnosti lékařského a filmařského povolání. Skvělou součástí letošního předávání byly naopak komentáře samotných nominovaných k vlastnímu dílu, díky tomu se letos povedlo alespoň částečně představit jednotlivé filmy, které velká část televizního publika neviděla, a udělat tak z ceremoniálu večer skutečně věnovaný českému filmu.