Vladimir Boroda: Bez hrdinů

Tato nemnohá fakta poměrně přesně vymezují okruh témat, které se v jeho autobiografickém debutu objevují: složitá situace po rozpadu Sovětského svazu, který znovu nastolil komunistickou diktaturou, potlačovanou otázku národní identity, zkušenost ze sovětských lágrů konfrontovaná s prostředím českého utečeneckého tábora, ale především je to téma v dnešní době nadmíru aktuální, a to téma uprchlictví.

Kniha je koláží různých historek, krátkých příběhů a postřehů žadatelů o azyl v České republice, pocházejících z různých koutů světa, jejichž svorníkem je prostor uprchlického tábora v Červeném Újezdě. Životní příběhy několika z nich autor představuje poněkud obšírněji, a tak se může čtenář seznámit například s poněkud absurdním osudem uprchlíka France, potomka ruského Němce a Polky, pocházejícího z Lotyšska, který po rozpadu Sovětského svazu nezískal občanství v žádné ze zemí původu jeho rodiny, s osudem za sovětské éry pronásledovaného hipstera Volodi, ale i s negativními stránkami emigrace ze zemí bývalého Svazu v osobě Arména Saši. Pouze autor, který události v táboře komentuje s notnou dávkou ironie a sarkasmu, zůstává kdesi v pozadí…

Navzdory své lehké reportážní formě text nastiňuje i několik závažných problémů dnešního světa: rozdělení na chudý jih a bohatý sever (respektive bohatý západ a chudý východ), sociální a ekonomický selekcionismus bohatších zemí v otázce přidělování azylů a možnost svobodné volby místa pobytu vůbec. Právě v souvislosti s posledním problémem vyvstává otázka, jak se to vlastně má se svobodou volby směřování lidského života a zda se tato svoboda přímo úměrně nezvyšuje pouze směrem na západ.

Věci, které autorovi leží v žaludku, jsou však prozaičtější, než by se dalo čekat. Patří k nim například všudypřítomná byrokracie znepříjemňující uprchlíkům život, česká kuchyně připravovaná z německých potravin s prošlou záruční lhůtou,personál tábora nemající pochopení pro osobitý vkus hlavního protagonisty, ale i všudypřítomné a i jinými často kritizované čecháčkovství. Za jeden z jeho hlavních projevů autor označuje samotné zřizování uprchlických táborů, kterým prý státní úřady pouze chtějí dodat České republice punc demokratické země. Je zajímavé, že podobný lehce ukřivděný tón se nese i knihou jiného, "služebně staršího" ruského emigranta, Eduarda Limonova.

V knize však lze narazit i na sarkasmus těžšího kalibru. Příkladem může být pasáž popisující neúspěšný pohovor u německých imigračních úřadů, který autor dokresluje nacistickou a rasově hygienickou terminologií. Autor sice na jiném místě v knize vysvětluje, že tábor v člověku umocňuje jeho vlastnosti, pozitivní i negativní, nicméně i přesto je nutno říci, že na tomto místě prostě autor šlápl vedle a zachoval se nespravedlivě.

Přes tyto neobratnosti však lze z textu vyčíst řadu zajímavých informací. O tom, jak fungují ilegální přechody hranic v doprovodu převaděčů, o mnohdy opravdu nesmyslných opatřeních vedení tábora a azylové politice české vlády, o důvodech, které jednotlivé uprchlíky přivádějí do České republiky (respektive dál na západ) atd. Především však dává možnost pochopit, že uprchlíci jsou zcela běžní lidé (název knihy je zcela na místě), kteří chtějí vést svůj život v lepších podmínkách a svobodněji než doposud. Zda oprávněně, nechť si přebere čtenář sám.