Vrať se do hrobu. Rap se mění, Eminem na albu Revival ale ne

Dnes pětačtyřicetiletý rapper Marshall Mathers, který už třetí dekádu střídá masky Eminema a Slima Shadyho, může už vydat cokoliv a pořád si najde publikum. Desky vystřelí v prodejních žebříčcích a protitrumpovský freestyle při předávání hiphopových cen BET Awards obletí svět a zaujme novináře. Eminem pomohl v nulté dekádě vytáhnout rap do středního proudu a zásluhy mu nikdo neodepře (minimálně díky prvním třem deskám), jenom při jeho rapovém běhu na 8 míli mu došel dávno dech. Snaží se zapadnout do světa, který ovládá trapový zvuk z Atlanty a nejnovější vlivy z elektronické hudby – jako by do třídy na gymplu přišel spolužák, který neustále propadá. Připomíná Milana Šteindlera z československé komedie Vrať se do hrobu!, který hraje sociologa infiltrujícího se kvůli výzkumu mezi teenagery. A všechno tohle se potvrzuje i na Eminemově aktuální desce Revival, prolamující čtyřleté mlčení.

Píše se o ní jako o jeho nejpolitičtější desce. Kromě pár zmínek o policejní brutalitě a několika narážek na současného amerického prezidenta Trumpa, kterého detroitský rapper přirovnává k Hitlerovi, tu toho ale moc nenajdeme. Politickou angažovanost v sobě ale probudil dost pozdě. Je to, jako bychom se koukali na hlavní televizní zprávy potom, co jsme celý den sledovali dění přes živé streamy na sociálních sítích a komentáře na Twitteru.

Možná je to spíš jeho nejpopovější album. Eminem si sem přizval hvězdy jako Alicia Keys nebo Beyoncé, která hostuje v úvodní klavírní baladě Walk on Water, ale jen její hlas skladbu neutáhne. Eminem na Revival sází na zvučná jména, a proto se spojil s nejúspěšnějším popovým zpěvákem dneška Edem Sheeranem, jehož současná tvorba je nasáklá „urban music“. Píseň River se snaží příběhem o milostném trojúhelníku ždímat emoce, ale výsledek působí nanejvýš zoufale – to ale není kritérium pro žebříčky. Je tu i Pink, a to není, pozor, zdaleka to nejhorší. Když Eminem v tracku Believe, který je navíc opentlený ještě kýčovitým sborovým zpěvem, zkouší dělat trap, naráží drtivě na zeď sebeparodie a trapnosti. Lépe to šlo snad i g-funkovému veteránovi Snoop Doggovi, když se ve svém pořadu vysmíval současným rapperům jako Migos nebo Future a imitoval je.

Poslech sedmasedmdesátiminutové desky je vyčerpávající. A nezachrání to ani beaty (z výprodeje), za nimiž stojí legendární producenti jako Rick Rubin, Just Blaze a jako vrchní dohližitel Dr. Dre. V momentě, kdy se ozve sampl otravné písně I Love Rock ’N Roll od Joan Jett a po chvíli Zombie od Cranberries, dostavuje se pocit, že vás nenápadně sleduje skrytá kamera a odněkud vyskočí Petr Rychlý. „Je to jeden facepalm za druhým,“ píše v přísné recenzi Kitty Empire pro britský deník The Guardian.

Deska se dá poslouchat jenom v momentech, kdy je Eminem sám sebou, protože nic ze svých rapperských skills neztratil – těch je ale na nahrávce bohužel zoufale málo. Eminem se na Revival vyrovnává s osobním životem, omlouvá se manželce i dceři, vzpomíná na svoji závislost a léčbu. Nezní ale zdaleka tak uvěřitelně jako jeho o tři roky starší kolega Jay-Z na povedené loňské desce 4:44 – ta je kronikou jeho rapové kariéry psanou s odstupem i zpovědí. Albu nechyběl silný příběh o nevěře a Jay-Z s ním našel věrohodný hlas rappera, který neměl nikdy důvod se omlouvat. Je to návod, jak v hip hopu důstojně stárnout. Nic z toho ale od Eminema na jeho deváté studiové desce nečekejte.

Eminem – Revival (Aftermath Entertainment, 2017)
Hodnocení: 20 %