Vrcholy z díla Ingmara Bergmana

11. červenec 2018

Které filmy vzývaného švédského divadelního a filmového režiséra se vryjí do paměti a už tam zůstanou? Čeho si na nich cení domácí filmoví historici a publicisté a co naopak vnímají jako problematické?

Výročí světově proslulého filmového a divadelního režiséra a scénáristy si po světě připomíná řada akcí – kompletní retrospektivu jeho díla letos uvedly významné instituce jako British film institute v Londýně i francouzská Cinématheque v Paříži. Tvorbu Ingmara Bergamana reflektujeme i na domácí půdě, například Letní filmová škola v Uherském Hradišti na přelomu července a srpna uvede rozsáhlou kolekci autorových filmů.

Stanislava Přádná z Katedry filmových studií Univerzity Karlovy a Jaromír Blažejovský z brněnského ústavu filmu a audiovizuální kultury představují své zásadní tituly z Bergmanovy filmografie. Svůj pohled na vybrané tituly z díla švédského autora připojují také autoři a moderátoři filmových reflexí Šárka Gmiterková a Pavel Sladký.

Stanislava Přádná:

„Asi nikdy nezapomenu na svůj první dojem z Lesních jahod, to byl vůbec první Bergman kterého jsem viděla někdy v roce 1970 v průběhu studií na fakultě. Pocit toho prostředí, děje a prolínání reality a snové vrstvy byl pro mě něčím tak ohromující, že se mnou zůstal kdykoliv jsem pak Lesní jahody viděla znovu. Šepoty a výkřiky považuji za Bergmanovo mistrovské dílo, vzhledem k tomu, o čem vypovídá a jak. Stejně velký dojem na mě udělala i Hodina vlků a samozřejmě také Bergmanův epilog Fanny a Alexander. Člověk by očekával u tvůrce vyrovnávajícího se jak se sebou samým, tak s filmem jako médiem něco docela jiného. Je to pohádková tragikomedie, v něčem vyčištěná od všeho zla, které, pakliže se objeví, tak je potrestáno nebo se dostává do pozice, která nás baví. Rozhodně už to není ten Bergman, známý z jeho vrcholných, temných a pochmurných filmů.“

Jaromír Blažejovský:

„Pro mě první setkání s Ingmarem Bergmanem byla Sedmá pečeť a ten film na mě zapůsobil tak ohromujícím dojmem, že když jsem vylezl z kina, tak jsem měl chuť plazit se v prachu země – prostě se mnou ten film cloumal i fyzicky. Potom se stalo něco zvláštního. Asi půl roku na to jsem viděl filmy Andreje Tarkovského Andrej Rublev a Solaris a najednou mi Tarkovský toho Bergmana zastínil. Nadále jsem chodil na Bergmanovy filmy do Filmového klubu a viděl jsem Hodinu vlků, Hanbu a Tváří v tvář, ale nikdy jsem nezažil tak ohromující zážitek jako v případě Sedmé pečeti. Mnoho let jsem Bergmanem nijak zvlášť nežil; studenti ho po mně často chtěli a já jsem jim říkal, ať si ho nastudují sami, ty filmy jsou dostupné, spousta věcí vyšla v češtině a budeme se raději bavit o něčem zajímavějším. Až teprve loni jsem si řekl, že je načase se k Bergmanovi vrátit a vyrovnat se s ním. A při tomto návratu jsem zažil několik objevů. Jeden z nich byl film Úsměvy letní noci. Já jsem ho sice kdysi viděl, ale nepřišel mi nijak zvláštní nebo zasahující, ale až teď, z perspektivy mnohem širší životní zkušenosti jsem docenil, jak moudrý film to je.“

Pavel Sladký:

Šepoty a výkřiky jsou film, který mě strašně zasáhnul a dokonale umlčel, takže žádné šepoty ani výkřiky. Se skupinou kamarádů jsme se vypotáceli z kina a jen jsme tiše seděli a zírali na sebe – tak silně, téměř fyzicky do mě Bergman dokázal tnout. Druhým zásadním filmem byla Persona, zejména kvůli úvodní, poeticky snové sekvenci a kvůli tomu, jakým způsobem se celým filmem prolínají motivy spojené s oběma hlavními hrdinkami. Přijde mi, že Bergman dovede v každé jednotlivé vteřině tohoto snímku být napřed, nikdy jsem nedokázal číst jeho záměry a celkově mě tenhle snímek ohromil.“

Šárka Gmiterková:

„Musím se přiznat, že mám s tvorbou Ingmara Bergmana problém. Cestu k jeho další tvorbě mi uzavřely dva filmy, Persona a Mlčení. Přijde mi, že všechny motivy rozvíjí a postavy staví na bázi dost čitelných polarit. Jsem si vědomá toho, že ty filmy jistě mají vrstvy, ale pro mě jsou přebité sadami až příliš snadných protikladů. Ženské postavy Bergman rozvíjí jako zřejmé protipóly – postava živočišná proti intelektuální, figura hedonistická proti emocionální – a podobně tento autor pracuje s mizanscénou, kterou staví jako protiklad exteriéru a interiéru, světla a stínu, věcí vnitřních a vnějších. Pro mě jsou zkrátka tyhle filmy příliš zjevné v tom, co dělají.“

autoři: Šárka Gmiterková , Pavel Sladký
Spustit audio

Související