Vrozená, nebo proměnlivá? Věda rozplétá mýty o vzniku sexuální orientace

„Zdá se, že orientaci nemáme jednu univerzální příčinu, ale víc cest, které se různě skládají. Geny, hormony v těhotenství, pořadí narození i prostředí.“ Sexualita se podle Kláry Bártové skládá minimálně ze tří vrstev, které spolu často souvisejí, ale nemusí se překrývat. Sexuální chování je prostě to, s kým reálně spíme, často ovlivněné situací.

Typicky třeba v prostředí vězení nebo v období dospívání, kdy experimentujeme s dostupnými partnery a partnerkami spíš náhražkově než podle hlubokých preferencí. Sexuální orientace je naopak stabilnější vzorec sexuální a často i citové přitažlivosti k určitému pohlaví nebo pohlavím. A sexuální identita, tedy jakou nálepku si sami dáme, je třetí rovina.

Čtěte také

Táta se rozbrečel a omluvil se mi. Najednou tam byl pro mě. Jak zvládáme vztahy s rodiči, kteří nás zraňují?

„Ukazuje se, že heterosexualita je z té sexuální orientace, nebo spíš identifikace, nejvíce stabilní.“ Jestli se veřejně označíme jako heterosexuální, homosexuální, bisexuální, pansexuální nebo třeba asexuální člověk a jestli se s tím cítíme v souladu je záležitostí identity.

Tato nálepka se může měnit s tím, jaké máme informace, jak bezpečně se cítíme v okolí nebo jak se mění společenské podmínky, třeba dekriminalizace homosexuálního styku a vyškrtnutí homosexuality z diagnostických manuálů vede k tomu, že se lidé své orientace častěji otevřeně hlásí.

„U mladších ročníků je mnohem větší otevřenost k tomu přiznat si neheterosexuální orientaci i veřejně.“ Výzkumy, které sledují lidi napříč lety, naznačují, že mladší generace se častěji hlásí k neheterosexuální orientaci než starší, ale neznamená to automaticky, že by se rodilo víc gayů a leseb.

Poslechněte si celý rozhovor o rozdílech mezi sexuální orientací a identitou.