Všechno bude OK, nebo taky ne. Komiksy Charlese Burnse jsou kronikou odcizení generace X

29. září 2017
Z komiksu Charlese Burnse Naposled

Charles Burns se do komiksových dějin zapsal s grafickým románem Černá díra, který sleduje skupinu teenagerů nesouznících s americkým snem, měnících se v podivné mutanty a poslouchajících psychedelický rock. Oceňovanému autorovi začíná v českém překladu vycházet trilogie Naposled, do které se svérázně otiskla Burnsova životní etapa na punkové scéně.

„Čau, já jsem Nitnit, nebo taky Johnny 23,“ říká na stránkách komiksu teenager Doug u mikrofonu publiku na punkovém koncertě kdesi ve vybydleném kancelářském komplexu. V ruce má zápisník, na hlavě masku připomínající tváři slavného kresleného dobrodruha-novináře Tintina a kolem krku přenosný kazetový přehrávač. „Měl jsem na kazetě nahraný nahodilý zvuky… kytarový vazbení, televizní reklamy, bílej šum…,“ vzpomíná kluk. Jeho recitační pásmo Williama Burrrougse náhle přeruší zpěvačka kapely Mikrobi, která začne mlátit do kytar. Na dalších stránkách se Doug propadá do paralelní reality, probleskávají tu jeho staré vzpomínky, tísnivé výčitky a noční můry zasahují do skutečnosti jako na špatných drogách.

Do souboru Naposled otiskl dvaašedesátiletý kreslíř Charles Burns kus svého života v 70. letech, kdy se pohyboval na punkové scéně. Soubor Naposled je také Burnsova pocta sešitům s příběhy Tintina. V dětství je pročítal raději než americké superhrdinské komiksy a které inspirovaly i jeho precizní kreslířský styl.

Čtěte takéNaposled. Burnsův komiksový horor o tintinovském loserovi vyšel česky

Od oddaného fanouška přispívajícícho do punkových fanzinů a občasného autora obalů desek (mimo jiné pro Iggyho Popa) se během 90. let vypracoval v jednoho z nejuznávanějších představitelů alternativního komiksu. Svou tvorbou se zasloužil o to, že komiksy začaly být považované za literární díla. Vytvořil také několik obálek amerického časopisu The New Yorker, což je pro většinu ilustrátorů nejvyšší meta. A zkušenosti a zážitky, které nasbíral v garážovém podhoubí hudební scény v Seattlu a oblasti Bay Area během sedmdesátých a osmdesátých let, navždy poznamenaly celou jeho temnou tvorbu – je tu cítit generační konflikt, deziluze a nejistota světa ohrožovaného jaderným konfliktem. Nepostradatelným katalyzátorem pocitů i všudypřítomnou kulisou je pro něj hudba.

Dospělost je nakažlivá

Za slovo umění by se vám na punkové scéně vysmáli, přesto v těchto kruzích kolem měst ve státě Washington vyrostlo několik významných umělců. Charles Burns se poprvé ukázal na stránkách fanzinu Subterranean Pop, který provozoval pozdější zakladatel labelu Sub Pop Bruce Pavitt. Na obálkách je vidět klasický Burnsův rukopis, kde se potkává fascinace béčkovými horory z padesátých let a americká nostalgie na poválečné období. Fanzin i vydavatelství byli součástí sítě nezávislých hudebníků otrávených rockovými pózami a korporátními strategiemi, chtěli dělat všechno po svém a vymezit se proti střednímu proudu. Tady se rodil také živelný hardcore, kapely vyřvávaly své obavy ze stupňujícího se politického napětí, znechucení z „oblbujících“ účinků masových médií a sociálních nejistot vyvolaných konzervativní politikou Ronalda Reagana. Stejný přístup a postoj přijal i Burns ve své tvorbě, zaujal ho otec undergroundového komiksu Robert Crumb vymezující se na konci šedesátých let proti svazujícím cenzurním pravidlům (vytvořených komiksovým průmyslem) a všechna společenská témata se promítala do jeho příběhů.

Svůj styl s ostrými linkami a klasickým stínováním, kdy všechny účesy vypadají jako napomádované, si vypiloval později na stránkách časopisu RAW, který spoluvydával Art Spiegelman, první komiksový autor oceněný Pulitzerovou cenou. Vycvičil si tu i svou disciplínu, každé ráno usedá ve stejný čas s obyčejným štětcem a papírem za pracovní stůl a odchází až po obligátních osmi hodinách, nikdy ne dřív. Burns vytvořil spoustu kratších povídkových sešitů, z nichž v češtině vyšly sbírka Na oko a sešitová povídka El Borbah o detektivovi wrestlerovi. Podílel se také na bizarním seriálu pro stanici MTV, založeném na jeho příběhu Dog Boy (česky Čokl) – o chlápkovi, kterému vymění lidské srdce za psí.

Tou dobou už začal vydávat po jednotlivých sešitech svůj největší příběh a trvalo mu dlouhých deset let, než ho dokončil. Černá díra získala několik významných cen a je pokládaná za zásadní komiksové dílo, takové, které doporučíte někomu, kdo říká, že nemá rád komiks. Děj se odehrává v americkém maloměstě v 70. letech, kde si skupina středostavovských teeanagerů předává podivnou pohlavní nemoc způsobující bizarní mutace a nakažené mění v společenské odpadlíky. Často jsou pak nucení žít v okolních lesích, které si Burns dobře pamatuje z dětství a rozehrává tam hororové scény. Přestože jde o dobu před HIV/Aids, metafora se dá číst několika způsoby – smrtelná choroba je v druhém plánu připodobněním odcizení, paranoi, outsiderství a strachu z dospělosti. A černobílá kresba jenom umocňuje tísnivou atmosféru. „Jde o zničující zážitek, takový, který vrhne čtenáře do přemýšlení o úzkostech dospívajících,“ psalo se v nadšené recenzi v deníku The Guardian. S dílem v nultých let jenom upevnil svoji pozici po boku hvězd alternativního komiksu Daniela Clowese nebo Chrise Warea, kteří jsou ztělesněním výtvarné propracovanosti a literárnosti a výrazně se zasloužili za přijetí komiksu jako plnohodnotného umění.

Jak si to člověk nalajnuje

„Tohle byla opravdu důležitá etapa mého života. Byl jsem tam a viděl všechno, co se dělo. Chodil jsem na první koncerty a kamarádil se s lidmi z kapel. Koncem 70. let jsem hodně četl Burroughse,“ prozradil Burns v rozhovoru pro server The Comics Journal. Autobiografické prvky jsou citelné už v Černé díře, ale teprve první část trilogie Naposled, která v češtině vychází díky podpoře fanoušků na Kickstarteru, zachycuje tuto etapu v celé její kráse, podivnosti a děsivosti. Burns musel zvolit jiný přístup, než byla černobílá kresba a na stránky komiksu nechal přitéct barvu. A je tu znatelný také puntičkářský styl francouzsko-bruselské komiksové školy, takzvané čisté linky, který prosadil Hérge – autor Tintina.

00755269.jpeg

Performer, básník a fotograf Doug se probouzí celý potlučený ve sklepě, odkud ho láká kočka Kaňka do fascinující krajiny plné divných stvoření, kde se tyčí tajemný úl. Že se děj Naposled odehrává v roce 1976 naznačuje singl Pissing in the River od Patti Smith, který si hrdinové pouští, a intimní chvilky Douga s jeho přítelkyní Sárou ilustruje album Before and After Science od Briana Ena, kde je zas skladba By This River. Motiv řeky teče celou knihou a symbolizuje tok času. „Teče pode mnou řeka a vleče mě s sebou,“ říká Doug při blouznění. Silné prášky dodaly Dougovým nočním můrám ještě hrozivější kontury a čtenář si postupně z útržků vzpomínek skládá smysluplný celek o jeho cestě, která vedla od středoškolské lásky přes pódia a backstage punkových koncertů až do dospělosti, kdy se ozývají staré výčitky. „Ono to asi nevyjde vždycky tak, jak si člověk nalajnuje,“ naznačuje Doug v jedné vnitřní promluvě.

Charles Burns vystihnul pocity deziluze generace X a je jedním z významných umělců, kteří vzešli z americké punkové scény – ostatně autor Simpsonových Matt Groening také kdysi kreslil pro fanzin Maximum Rocknroll a dnes žádané jméno světových galerií Raymond Pettibon zas dříve dělal obaly desek hardcoreové kapely Black Flag. Pro Burnse platí nadále, že je víc úspěšný jako umělec než v komerční sféře. Vtipně to dokazuje bizarní historka z první poloviny 90. let, kdy se s úspěchem Nirvany zdvihla vlna zájmu o garážovou kulturu a Burns vytvořil vizuální identitu limonády OK Soda s jasnou cílovkou. Nápoj byl po dvou letech testovacích prodejů stažena, ale dnes se draží raritní kousky za velké peníze. Měl to být drink generace X s vlastním manifestem a sloganem: „Všechno bude OK.“ Jde o příslib, který v Burnsových komiksech v žádném případě nenajdete.

Další články autora