Všednodenní problémy ovlivní budoucnost samořídicích aut víc než dilemata, zda přejet nobelistu, nebo zloděje

4. březen 2017
Samořídící auto

V debatách o nových technologiích, které lidstvo už brzy přivedou do zářné budoucnosti, nikdy nechybí téma samořídicích aut. Automobilky i technologičtí giganti s nimi experimentují už několik let a podle nadšenců i médií má jejich masové rozšíření přijít každou chvíli.

Loni v červnu web Business Insider předpověděl, že v roce 2020 bude na silnicích na deset milionů samořídicích vozidel. Jejich nástup ale nemusí být ani zdaleka hladký.

Technologií, jejichž zavedení se zprvu zdálo bezproblémové, ale nakonec zkrachovaly kvůli neočekávaným důsledkům, známe z historie celou řadu. V oblasti dopravy to byla třeba pneumatická dráha: vzduchem poháněné vlaky navržené a testované v polovině 19. století se neuchytily mimo jiné kvůli krysám, kterým zachutnalo těsnění vzduchovodů z loje a medu. Z technologických novinek posledních let potkal rychlý konec například brýle Google Glass. Podobně můžou dopadnout i samořídicí auta. Expert na robotiku Rodney Brooks upozorňuje na to, že se při nadšeném očekávání silniční revoluce zapomíná na její společenské dopady.

Čtěte také

První problém spočívá v reálné hrozbě, že se samořídicí auta dočkají „sociálního vyloučení“. V silničním provozu je interakce řidiče a chodců stále běžnou záležitostí. Pěší při přecházení silnice čekají od řidičů aut neverbální ujištění o tom, že můžou bezpečně přejít. Na jiných místech musí řidiči často čekat, až proud lidí zastaví. Platí to zejména na přechodech bez semaforů, které jsou i na mnoha místech v Praze. Tahle nepsaná pravidla se často liší čtvrť od čtvrti – a samořídicí auta, která nemají žádnou schopnost se interakcí zúčastnit, je nemůžou dodržet. Proto jim nezbude než se řídit obecně nastavenými zásadami. To s sebou ale nese dilema: pokud budou auta k chodcům příliš ohleduplná, hrozí dopravní zácpy a frustrace řidičů klasických aut. I drobné projevy despektu k ostatním účastníkům provozu zase můžou vést k tomu, že je chodci budou nenávidět.

Společnost Google se na druhou stranu chlubí, že jeho samořídící prototypy aut mají odježděno přes 700 tisíc kilometrů bez jediné nehody

Z neschopnosti samořídicích aut podílet se na sociálních interakcích plyne i druhý problém – této antisociálnosti budou moct jejich majitelé využít. Místo manuálního parkování jednoduše vystoupí a nechají své auto zaparkovat automaticky. Výrobci to dnes popisují jako výhodu, ale s rozšířením samořídicích aut můžou například na sídlištích parkující vozy ucpat celé ulice. Podobných situací, kde budou řidiči spoléhat spíš na své samořídicí auto než na pravidla silničního provozu, může vyvstat celá řada. Rodney Brooks dodává, že pokud nám přijdou nereálné, stačí se podívat, jak řidiči okolo Silicon Valley ve svých poloautomatických Teslách zabírají levý pruh určený k předjíždění.

Čtěte také

Všednodenní problémy se samořídicími auty budou pravděpodobně plodit určující kauzy, které nakonec rozhodnou o jejich rozšíření. Příznivci i kritici automatického řízení se ale shodují na nesmyslnosti „morálních dilemat“, která v souvislosti se samořídicími auty kolují na internetu. Tyhle komplikované varianty takzvaného tramvajového dilematu se ptají třeba na to, jestli má samořídicí auto přejet spíš čtyři zloděje, nebo jednoho držitele Nobelovy ceny. V praxi jsou ale nepodstatné. Auto ani řidič neví, kdo je v dané situaci zločinec a kdo nobelista. Takové situace jsou navíc extrémně nepravděpodobné, a i když je jejich zkoumání lákavé, pro auta je mnohem důležitější řešit reálné, každodenní situace. Tak jako tak se nakonec se samořídicími auty na silnicích nejspíš setkáme později, než se dnes zdá.