Vychází druhý díl Knausgårdovy ságy Můj boj. Banalita, nebo lék na krizi románu?

17. únor 2017

Román Karla Ove Knausgårda Můj boj má dohromady 3 600 stran, na kterých spisovatel popisuje svůj každodenní život. V Norsku knihy nadšeně zhltlo přes půl milionu čtenářů, přeloženy byly do dvaceti jazyků. V Česku právě vychází druhý díl sextalogie s podtitulem Zamilovaný muž. Pro Jana Bělíčka z magazínu A2 je Můj boj literární událost. Pavla Horáková, jejíž text o prvním dílu ságy najdete v Respektu, tvrdí, že je jako Deník Adriana Molea, jen bez humoru.

„Toužím po dalším dílu, jako by to byl crack,“ psala o Knausgårdovi spisovatelka Zadie Smithová. Abstinenční záchvaty zažíval i Jan Bělíček – až do začátku tohoto týdne, kdy v Česku vyšel druhý díl sextalogie Můj boj. „Když jsi mě zval do studia s tím, že bys rád pohovořil o Knausgårdovi, ihned jsem běžel do knihkupectví. Doma jsem večer přečetl sto stránek v kuse.“

Literární slow TV, telenovela i reality show

Můj boj si nepotrpí na literární figury, složité strukturování děje, dynamickou fabulaci – nepoužívá žádný ze známých postupů. Knausgård píše o svém vlastním životě – jako by na stránkách svých knih tvořil reality show. Právě proto vzbuzuje jejich čtení takovou závislost. „Ta kniha se hltá z čirého voyeurství. Člověk má takovou tu škodolibou radost z toho, že i ostatním se stávají v životě průšvihy a že někdo s poměrně banálním životem alfa samce z prvního světa se nemá dobře.“ Sama se ale Pavla Horáková po přečtení prvního dílu senzační ságy cítila jako na dojezdu. „Hltám to, ale pak najednou zjistím, že jsem se nedozvěděla nic nového, nenašla větu, kterou bych si vypsala do svého čtenářského deníku. Nic po té knize nezbylo,“ říká spisovatelka a literární redaktorka.

Jan Bělíček Můj boj obhajuje. „Knausgård se snaží zachytit sama sebe v té nejautentičtější možné verzi. Stud nám brání, funguje jako sociální regulátor toho, co děláme a říkáme. On pochopil literaturu jako způsob, jak se toho tlaku zbavit.“

„Tím, že boří nějaká tabu, třeba že špinavé prádlo se pere doma, řekl něco důležitého za spoustu čtenářů. Lidi se s tím identifikovali a spadl jim kámen ze srdce. Každý je naštvaný na svou matku nebo otce, ale někdo to konečně řekl nahlas a je to tištěné. To asi leckde zabrnkalo na nějakou strunku,“ souhlasí Pavla Horáková.

Boj za nový typ románu

V souvislosti s Mým bojem se často objevují pojmy jako slow TV, reality show, telenovela. Knausgårdově veledílu se přitom podle mnohých podařilo najít jednu z cest, jak se znovu vymezit vůči populárnějším médiím. „Knausgård byl asi jeden z těch prvních dnes světoznámých spisovatelů, kteří do své prózy začali míchat biografické prvky, esejistiku, co nejostřeji vyobrazený vlastní život. Myslím, že hezky to shrnul Knausgårdův pokračovatel Ben Lerner, který řekl, že ho strašně irituje současná próza, protože se snaží sofistikované věty 21. století napasovat do forem 19. století. A ve výsledku jde jen o neefektivní nápodobu televize. Projevuje se teď nějaká krize literatury, oni se snaží vynalézt způsob, jak literární formě dodat nový obsah.“

03804235.jpeg

I Pavla Horáková souhlasí, že román narazil na svoje hranice. Nemyslí si ale, že by Můj boj byl literaturou budoucnosti. „Připadá mi to jako velkolepá zpětná racionalizace experimentu, který vyšel. Ve své skepsi si představuju spisovatele s tvůrčí krizí, který si řekne: začnu si psát svoje paměti. Zjistí, že to funguje, vydá se to a začne se kolem toho tvořit mýtus boje proti literárnímu establishmentu.“

Literatura pro lidi, kteří neumí číst

Horáková i Bělíček se shodnou na jedné věci. Můj boj je literatura pro lidi, kteří neumí číst nebo nečtou knihy. Takových bestsellerů přibývá – Horáková mezi ně počítá severské detektivky, Bělíček zase Ellenu Ferante, populární spisovatelku, kterou Time loni zařadil do stovky nejvlivnějších lidí na planetě. Co to může znamenat pro literaturu budoucnosti, je těžké předpovídat.

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio