Vysoké daně, ale i svoboda studovat ve třiceti. Východoevropan na Erasmu v dánském sociálním státě

25. říjen 2017
Kodaň – mileniálové – Superkilen

V Dánsku jsem už necelé dva měsíce. Na křižovatkách konečně umím na kole odbočovat doleva, pořídil jsem si selfíčko u hrobu Kierkegaarda, ale taky jsem se poprvé dostal do kontaktu s vyhlášeným skandinávským sociálním státem. Po pěti hodinách v dešti jsem obdržel povolení k pobytu a na jiném úřadě za hodinu registrační číslo CPR. Žlutá karta kromě jiného znamená, že tu můžu bez problémů pracovat, a když si zlomím nohu, sádru mi zaplatí Dánové.

Sen o studentské podpoře

Jako výměnnému studentovi je mi ale zapovězený přístup k systému SU, dvěma magickým písmenům, která označují systém státní studentské podpory. Každý vysokoškolský student, který na dánské škole studuje plnohodnotný studijní program a odpracuje minimálně 10 hodin za týden, má nárok na příspěvek od státu. Moje česká kamarádka dostává 5 500 dánských korun, tedy skoro 19 tisíc našich.

Věkový limit pro přiznání SU neexistuje a jde ho pobírat maximálně po šest let. Možná i proto vídám na školních chodbách překvapivě dost lidí, kterým je přes 30 a občas mají i rodiny a děti. Podpora SU je sice vysoká, ale samotná k pokrytí studentských nákladů nestačí. Náš model, ve kterém rodiče během studia financují své děti, tu ustupuje systému studentských půjček. Podle mého spolubydlícího není výjimečné ani to, že od plnoletosti za bydlení u rodičů platíte.

Tenhle systém je jen pro Dány...

Všechno je to možné kvůli legendárně vysokým daním. Sazba DPH tu je na 25 procentech a z průměrné mzdy zaplatíte státu 38 procent. Proto mě hodně zajímalo, jak bude veřejná infrastruktura fungovat. No, pocity jsou to smíšené.

Mezinárodní dům v Kodani

Představte si, že si chcete pořídit třicetidenní jízdenku na MHD se studentskou slevou. U nás stačí u okýnka ukázat studentskou kartu a dostanete kupón. Pokud chcete jako zahraniční student dostat slevu v Kodani, musíte si nejdřív vyřídit kartu mládeže – Ungdomskort. Abyste ji dostali, je potřeba vyplnit formulář. Jenže systém vás k formuláři nepustí, pokud nezadáte svoje NemID, státem spravovaný elektronický podpis, který si ale musíte zařídit osobně na úřadě. I tak není vůbec jisté, že NemID jako cizinec dostanete. Jestli karta mládeže platí i na vlaky, nebo je pro dánské dráhy potřeba vyřídit další zvláštní kartu, už jsem nezjistil. Když jsem si chtěl jejich stránky přeložit překladačem do angličtiny, raději se rozbily.

Na anglických verzích státních webů jsou často neúplné, nepřehledné a matoucí informace. Vypadá to skoro jako záměr, aby to chudák cizinec radši vzdal a zaplatil plnou cenu. Místo časového kupónu jsem se nakonec rozhodl pořídit si tzv. Rejsekort, kartu, na kterou nahrajete peníze a poté platíte za jednotlivé jízdy. Zní to jednoduše, ale karet je samozřejmě spousta druhů a doteď mi není jasné, kolik času mám na přestupy mezi stanicemi.

„Billboard jsem zatím neviděl.“ Východoevropan na Erasmu v cyklistickém Dánsku

Kodaň - mileniálové

Když jsem v Praze nasedal do letadla, bál jsem se, že budu v Dánsku půl roku jíst jen krekry a ovesnou kaši, erasmácké příběhy o cenách v kodaňských obchodech jsou už legendární. Těšil jsem se ale na studium a cyklistiku, v Praze mi kolo nedávalo smysl. Po dvou týdnech to vypadá, že jih Skandinávie je mnohem přívětivější, než se říká. Až na cenu piva a problémy s bydlením. Cyklodálnice jsou luxus, který Kodani závidím, a když z kola bolí nohy, v obchodech mají kakao, co je 100% hygge.

Při každém nástupu do metra, vlaku nebo autobusu musíte přiložením karty ke čtečce udělat „check-in“ a při konečném výstupu „check-out“. Když zapomenete, přijdete po přepočtu o 260 korun. Taky si musíte vybrat, jestli chcete jezdit anonymně a dráž, nebo se nechat sledovat a mít vyšší slevy. Jestli by stát měl s lidmi hrát takovouhle hru, si úplně jistý nejsem.

... ale parky a galerie má pro každého

Jestli v Dánsku ale něco umí za ty peníze postavit, tak jsou to galerie. Byl jsem v kodaňské Glyphoteke, kde mají antické sochy a originály impresionistů, v Dánském centru architektury a taky Muzeu designu. Glyphoteke i Centrum architektury byly jeden den v týdnu otevřené zadarmo pro všechny, sbírka židlí v Muzeu designu je přístupná bez placení aspoň pro studenty. Nad vším ale ční muzeum moderního umění Louisiana, které se nachází 40 minut cesty vlakem z hlavního města. Částečně galerie, částečně park na mořském útesu proměnily moje představy o tom, jak se vystavuje současné umění. Místo sterilních bílých stěn tady příroda tvoří organickou součást prostoru, skrz velká prosklené dveře vstupuje dovnitř a vytváří dojem vzdálený uzavřeným galerijním chrámům jinde. Během mé návštěvy se v Lousianě odehrávaly výstavy fotografky Rineke Djikstry a performativní umělkyně Mariny Abramović, tedy dvou známých osobností globálního uměleckého světa. Jediné, co mě mrzí, je, že se ani tady neubránili nutkání v muzejním obchodě prodávat předražené designové blbosti. Ale chápu. Když už sem turisti jezdí, je potřeba je co nejvíc zkasírovat.

Louisiana v Dánsku

Druhou věcí, která za vysoké daně asi stojí, jsou parky a veřejný prostor vůbec. Nejlíp to jde ukázat na známém parku Superkilen, který stojí ve čtvrti Norrebro. Jeho autoři, architekti ze studia SUPERFLEX, ho postavili na principu „extrémní participace“ a přizvali místní obyvatele, aby každý z nich vybral do parku po jednom prvku ze své rodné země. Norrebro je nejmultikulturnější čtvrť Kodaně, národností se tu sešlo přes 50. Každý přišel s nápadem vložit do designu místa něco specificky svého a ze Superkilen je proto světový unikát. Anglické odpadkové koše se potkávají s italskými lampami, argentinským grilem a taky českou lavičkou (celý seznam i s fotkami je na oficiálním webu) a vytváří tak místo, které je sympatické proto, že je všech. Superkilen se navíc nebojí být barevný, má červené, zelené a černé podlahy v různých odstínech a skvěle tak oživuje trochu šedivé okolí.

Kierkegaard a vitamín D

„Taky bys měl začít brát vitamín D,“ řekl mi minulý týden kamarád z Aarhusu. Berou ho tu skoro všichni, protože od podzimu je slunečních paprsků málo a dny v zimě jsou o hodinu kratší než doma. Prý pomáhá na špatnou náladu a zlepšuje činnost svalů a kostí. Duševní svěžest bude potřeba, až budu vymýšlet téma na kierkegaardovský esej nebo načítat texty o poststrukturalismu na zkoušku z informační vědy. Na zpracování otázky budeme mít 24 hodin, což zní sice docela jednoduše, ale taky hodně zrádně. Letenky na Vánoce domů jsem si zabookoval, ale zatím se mi přese všechno z Kodaně moc nechce. Cihlové domy a parky s červenými podlahami mi budou doma chybět. Jen ty daně rád nechám za pasovou kontrolou.

 

Další články autora