Výstava Nad čarou v DOXu stojí na zlomcích a střípcích

Klíč k sestavení výstavy byl poměrně jednoduchý. Po veřejné výzvě směřované na někdejší účastníky dřívějších přehlídek, kterým se nakonec podařilo na vysněnou vysokou školu dostat, se organizátorkám projektu přihlásilo asi padesát umělců. Přizvaná kurátorka Tereza Jindrová z nich pak vybrala devět, z nichž každého požádala o vystavení čtyř jeho prací. Pak už jen vytvořila pravidla, podle kterých ve výběru děl pokračovali samotní umělci.

Každý z nich tak dostal prostor pro reflexi svého tvůrčího působení od období před studiem až po aktuální situaci. Mezi vystavenými díly od každého zastoupeného studenta či nedávného absolventa mělo jedno reprezentovat období před přijetím na vysokou školu, dvě byla zvolena na základě kladného, resp. negativního hodnocení pedagogy a jedno každý autor vybral jako to, které by předložil k přijímacím zkouškám dnes. V samotné expozici pak jsou tyto práce promíchané a rozklíčování toho, do které kategorie patří, nabízí až doprovodné vysvětlivky v závěru výstavy. Průchod instalací tak v sobě obsahuje jistý motiv hry, který tu dobře funguje jako aktivátor divákovy pozornosti. Škoda jen jejího opakovaného rozptylování nutností hledat, která díla vůbec patří do jednoho celku, což zapříčiňuje problematické umístění popisků.

Pokud bychom chtěli získat důkladný přehled o tom, jak toho kterého výtvarníka ovlivnilo studium, bylo by zcela určitě výmluvnější podívat se na jeho tvorbu z širší perspektivy, kterou formát této výstavy neumožňuje. V tomto případě se galerie stala především prostorem pro naznačení přístupů několika konkrétních umělců. Obsah výstavy tvoří jejich osobní ohlédnutí a způsob, jakým se vypořádávají se zadáním kurátorky, zde hraje důležitější roli než jednotlivá díla.

Martina Kratochvílová: Koberec|foto: Centrum současného umění DOX

Tereze Jindrové se podařilo dát pro přehlídku v DOXu dohromady pestrý výběr autorů z různých škol, kteří pracují naprosto odlišnými způsoby a v mezích odlišných médií. Spíše než nějaká hlubší reflexe uměleckého školství tím vznikla zábavná koláž drobných sond do tvorby několika umělců nastupující generace. Instituce je v tomto případě nahlížena skrze specifický postoj každého zúčastněného. Nad čarou stojí na zlomcích a střípcích, nepřináší žádné obecné hodnocení.

Zdaleka nejvíce pozoruhodné nakonec ve výsledku je, jak moc se pro člověka zvenčí, který se neúčastnil obhajob žádné z vystavených klauzurních prací ani neměl příležitost vyslechnout si hodnocení pedagogů, slévají práce z radikálně odlišných kategorií v jeden celek. Laik jen velmi těžko proniká do nepřehledného světa, ve kterém se umění známkuje. Při pohledu na čtyři vybrané práce divák ani nemůže smysluplně nahlédnout umělcův vývoj. Mnohem spíše je konfrontován s uzavřeností specifického vesmíru uměleckého školství. S jeho vrtkavostí a neproniknutelností, ale i jistým podivným kouzlem, které mu právě tyto jeho vlastnosti dodávají.

Alespoň trochu bližší pohled do jeho fungování pak nabízí až vydávaná publikace Umělec, vila a bazén, ve které se k problematice vyjadřují výrazné osobnosti české umělecké scény, ať už z řad pedagogů, absolventů, nebo těch, kteří se prosadili, ačkoli kdysi zůstali pod čarou.