Výtvarník Jiří David vyměnil své běžné pracoviště za Pracoviště

03059226.jpeg
03059226.jpeg

I když je Galerie AMU pod patronátem Akademie múzických umění, zdaleka se v ní nesetkávají jen studenti. A zdaleka ne vždycky se v ní prezentují jen umělecká díla. To všechno dokazuje výstavní projekt Pracoviště, v němž jsou vystavováni sami umělci. Ti studující i ti profesionální.

Z malostranské Galerie AMU se tentokrát neozývalo tlumené hodnocení uměleckých děl. Počítačové bedýnky místo toho s praskáním chrlily hudbu a prostorem zněl uvolněný hovor. A samotná místnost vlastně ani nevypadala jako galerie – věšák obsypaný svršky, stolek s rychlovarnou konvicí, kanape, pár knih... Tohle totiž nebyla úplně běžná výstava. Byl to jeden ze dnů projektu Pracoviště, který pro GAMU zorganizovala kurátorka Tereza Jindrová. „Není to výstava v tradičním slova smyslu, výstava, na níž by se předváděly hotové artefakty. Tady v Galerii AMU se během tří týdnů vystřídá osmnáct umělců a umělkyň. Kdybych to měla říct možná trochu vulgárně, tak to, co se tady vystavuje, je samotná umělecká práce nebo samotní umělci, kteří tu pracují.“

03059934.jpeg

A v tomto téměř domáckém prostředí se volně procházel výtvarník a spoluzakladatel skupiny Tvrdohlaví Jiří David. Psal maily, listoval knihami, pil čaj a jen tak mimochodem polepil celou jednu stěnu nejrůznějšími obrázky a fotografiemi staženými z internetu, které vedle sebe vytvářely zcela nové souvislosti. „Vždycky když se něco snažím dělat, tak teprve hledám modus vivendi, to znamená něco, co je důležité pro podhoubí toho, co má artefakt reprezentovat. A mentální mapu toho podhoubí se tady pokouším ukázat, respektive připravovat. Takže to není artefakt sám o sobě, ale je to opravdu taková mentální mapa,“ popisuje David svou práci. Kromě toho, že mohli návštěvníci sledovat umělce při tvorbě, mohli tedy taky trochu poznat, jak přemýšlí.

Rozhodně tady ale nešlo jen o planou exhibici, tvůrce na den přišel o své „osahané“ prostory a zajeté zvyky, což je pro něho samotného mnohdy inspirativní. Potvrdil to ostatně i Jiří David: „Každý takový případ, kdy jsem vytržený ze svého vlastního prostředí – ateliéru nebo domova – a pracuju na něčem, co se týká umění, najednou skýtá úplně jiný pohled na sebe sama a jsem schopen pak možná vytvořit mnohem otevřenější situaci, než bych vytvořil doma. Takže tohle je vždycky určitá výzva, která se potom zhodnocuje třeba až za rok za dva, v nějaké mé práci, která teprve přijde.“

03059228.jpeg

Jedině tak by se to, co Jiří David na Pracovišti udělal, alespoň částečně fixovalo. Všechny ty ženy s obřím poprsím, hajlující fotbalisti, reprodukce slavných děl a nejrůznější faly totiž ze stěny s koncem dne zase zmizeli. Že je vidělo jen pár lidí, kteří do galerie přišli, je ale nepodstatné. Projekt Pracoviště ani neměl být standardní galerijní situací. Těm několika divákům nakonec ukázal, jak umělec myslí a pracuje, a jemu samotnému minimálně zpestřil den: „Já bych dneska možná doma vůbec nic neudělal. Asi bych vařil jídlo pro mou ženu, která pracuje jako sociální pracovnice, tak aby měla po tom mrazivém dnu něco teplého. A pravděpodobně bych komunikoval s lidmi zvenku, protože připravuju nějaké výstavy v zahraničí, takže bych seděl u počítače a hnil bych. Je tedy příjemné si takhle zase otevřít hlavu.“