Warpainty, postapo a včelíny. Hnus umírající ve Špíně představují metalovou terminologii a své nové album

špína s borci s warpaintem
špína s borci s warpaintem

Je jen málo míst, kde blackmetalová kapela se zlověstně pomalovanými obličeji vypadá naprosto normálně. Pražská pětice Hnus umírající se za tři roky existence do takové situace dostala hned několikrát. O tom, jaké to bylo, ale také o roli nadsázky nebo kýče v žánru, pro který je typická spíš neústupná vážnost, se dva členové rozpovídali v nejnovějším díle Špíny.

Playlist, jaký donesli Hnus umírající, jsme ve Špíně už dlouho neměli. Jak kytarista Vojta a basák Mates vypráví, jejich osobní cesty napříč žánry byly dost odlišné, ale všichni se v určité fázi potkali s devadesátkovým doom metalem. Když mají do éteru zaznít Moonspell, tak neskrývají nadšení. „Kýč k tomu patří,“ krčí rameny Vojta. Na novém albu, které Hnus umírající do studia přišli představit, je poznat, že pořád stojí jednou nohou v hardcore-punkové scéně. Je to cítit hlavně z textů, kde můžete najít společensky angažované linky, ale taky z toho, že se kapela nebere smrtelně vážně. To jsme si ověřili, když zazněla historka o vzniku jejího názvu. „Mohlo to dopadnout ještě hůř,“ smějí se oba dva hosté.

Debutové album, které Hnus umírající pokřtili na Žižkovské noci, vznikalo skoro tři roky. Mates s Vojtou vysvětlují, že v tom roli hrálo i částečné nahrávání svépomocí. Část kytar třeba nahrávali doma v obýváku a teprve pak se stopy upravovaly ve studiu. I když deska byla hotová už vloni, nakonec se její vydání odložilo, aby se vešla do edičního plánu labelu MetalGate, kde taky vyšla. Slyšet ji zatím můžete na CD, ale je jasné, že Hnus umírající myslí i na vinyl.

Patří do metalu nadsázka? A jak Hnus umírající přišli ke svému názvu? Poslechněte si celý díl Špíny.