„Wes Anderson zpomalil americkou komedii a vnesl do ní melancholickou zenovost,“ říkají Fila a Tesař

15. květen 2018
Z filmu Wese Andersona Život pod vodou

Smutné postavy pronášející vtipné repliky s poker facem, děti, které se chovají jako dospělí, kteří se chovají jako děti. Puntičkářsky souměrný design natáčecích setů a americká retro estetika. Disfunkční rodiny, selhávající otcové, sourozenecká rivalita, kutilství a stop motiony v závěru. O kom je řeč, byste asi poznali, i kdyby jméno Wes Anderson v titulku nebylo. O Psím ostrově a celé filmografii hipstera z Texasu přišli mluvit Kamil Fila a Tonda Tesař. 

„Nedávno jsem objevil na webu magazínu Dazed kolekci fotek z interiérů v Severní Koreji, který vypadají strašně podobně jako ve filmech Wese Andersona,“ říká na úvod Kamil Fila. „Tím nechci říct, že je Anderson nějaká Leni Riefenstahl pro Severní Koreu, ale používá takový zvláštně nerealistický, lehce kýčovitý, retro a barevně výrazný prostředí, posadí lidi do domečku pro panenky a pak v nich hledá něco lidskýho.“

Tonda Tesař dodává, že je Anderson díky své estetice oblíbený jak u autorů videoesejí, kteří identifikují společné znaky jeho filmů, tak u zadavatelů reklam, kterým jeho pečlivá práce s prostorem záběru a líbivý styl vyhovuje.

Všem je 12 let

„Přirovnal bych ho k Timu Burtonovi, ten má taky strašně snadno rozpoznatelný vizuální styl,“ myslí si Tonda Tesař. „Taky se vztahuje nostalgicky k dětství, jeho postavy taky nedokáží žít ve světě dospělých, ale už to nejsou děti. Je to taková hra se ztrátou dětství, stejně jako v nejlepších Andersonových věcech, což je všechno do Fantastického pana Lišáka. Od té doby mám pocit, že se trochu vyprazdňuje, že už je to jenom hra s formou.“ 

„S tím dětstvím je to pro něj typický,“ komentuje Fila. „Je ale důležitý si říct, o jakej věk přesně jde. Dětem v jeho filmech bývá tak asi dvanáct a zároveň jeho dospělí se chovají jako dvanáctiletí, nebo spíš chtějí uniknout do doby, kdy jim bylo 12. V tom se všichni potkávají a v tom je Anderson výjimečnej, nedělá dětský filmy, Psí ostrov je zdánlivě dětskej, ale vlastně není pro děti, většina dětí do 12 let tomu nemůže rozumět.“

Který Anderson je nejlepší

Nejradši má Kamil Fila z Andersonových filmů Life Aquatic (Život pod vodou). „Tehdy pro mě výrazně vystoupil na povrch autor s unikátním stylem, tehdy už ho neohledával, už ho prostě měl. Je to jeho asi nejmelancholičtější film, najdou se v tom lidi s krizí středního věku a klidně i někdo, komu je 20 nebo 30 a prožívá existenciální krizi. Jeho postavy se cítí lapené v pasti, vyprázdněné nebo jenom hodně smutné, on tohleto dokáže hrozně dobře ukázat, trochu té melancholii ale upouští na intenzitě, ukazuje, jaký by to bylo prožít melancholickej život, aniž by vás to uplně zničilo.“

Tonda Tesař hodnotí nejvýš Rushmore. „Česky to má nešťastnej název Jak jsem balil učitelku. Startuje tím svoje období rodinných filmů, je to ale věc ze střední školy, a to hodně surreálná. Je napěchovaná nakažlivým entuziasmem svých hlavních postav, kterej je ale protivnej, kontraproduktivní a ničivej pro jejich okolí, jeho hrdinové chtějí vždycky ohromovat, chtějí uznání okolí a z toho plyne napětí mezi všemi postavami, v tomhle filmu to podle mě trefil nejsilněji.“

Zpomalené komedie

Přes výrazný design a zdůrazňování andersonovské melancholie a námětů by tu mohlo zapadnout, že je Anderson v poslední době jedním z nejvýraznějších tvůrců americké komedie. Vedle jeho stálých hvězd (Owen Wilson, Luke Wilson, Jason Schwartzman) v jeho filmech ukázali svou komickou polohu herci jako Gene Hackman, Adrien Brody nebo Edward Norton, zároveň znamenaly nové kariérní období pro komediální superhvězdu Billa Murrayho. „Díval jsem se na nějaký seznamy filmů, který ovlivnil Wes Anderson, jsou to filmy jako Napoleon Dynamite, Little Miss Sunshine, Submarine, tady to american a british indie,“ říká Kamil Fila.

„Zajímavější ale je, že on dobře vychází ze starších mistrů komiky, jeden z nich je určitě Buster Keaton se svým smutným poker facem, kterým kouká do kamery. Jeho filmy jsou místy upovídaný, ale není to takový to klasický překřikování, jak to v amerických komediích bývá, nejsou to klasický konverzačky, je to hodně vizuální a hodně zpomalený. Ukazuje určitou tíži a momenty, kdy už lidi vlastně nejsou schopní říkat vůbec nic. Jeho přínos komedii je přínos určitýho zenu.“

Psí Japonsko

Podle Tondy Tesaře pokračuje Psím ostrovem Andersonův úpadek, který začal u Moonrise Kingdom. „Opustil bohužel prostor nefunkční rodiny, kde dokázal do absurdních souvislostí rozehrávat pozorování mezilidských vztahů. Psí ostrov je bohužel jenom líbivá komedie, která se líbí lidem, který chtějí ještě něco jinýho, než je klasický mainstreamový film, ale zároveň chtějí něco srozumitelnýho.“

Výstřední zábava klouzající po povrchu. Wes Anderson v Psím ostrově jen neškodně panáčkuje

Ze snímku Psí ostrov

Skoro deset let po Fantastickém panu Lišákovi natočil Wes Anderson další animovaný film. Znovu je to svým způsobem úchvatná kutilská podívaná s puntičkářským citem pro množství maniakálně propracovaných detailů. Kamsi se ale vytratil jakýkoli hlubší smysl tohoto marnotratného stroje na zábavu.

Tonda Tesař mluví taky o kritice Andersonova zobrazení Japonska, kterému se už věnovala celá řada autorů recenzí. „Opatrně bych se k nim připojil, v tom smyslu, že si nemyslím, že je to neuctivý k japonský kultuře, ale je fakt, že ten film vůbec není o Japonsku, i když se tam odehrává. Ty odkazy nejsou nic jinýho než jednoduchý vnějškový upozornění, nejdou dál, než že Japonsko je haiku, Kurosawa a tak dále.“ 

„Mně přišlo, že ta disfunkční rodina tam nějak je a je tam i to hledání otcovský figury, přece jenom hledají toho alfa doga, nevybočuje to tolik,“ myslí si Fila. „Ale už se to překvapivě netýká světa dospělých a světa dětí, kontrast je tu mezi světem psů a lidí, ale ten není dostatečnej, lidi jsou prostě zlí, až na dětského hrdinu, a není tam moc to potřebný napětí. Na to, že je to taková antiutopie, je ten film docela fajn, člověk by tam vlastně chtěl být, ale není to hloupě podbízivý, on tu roztomilost vždycky něčím shodí.“

Prototyp hipstera

„Wes Anderson byl hipster už předtím, než to bylo cool. A lidi, kteří mají rádi práci s retro poetikou, to budou mít dycky rádi, ale je dobrý mu přát, aby se v tom úplně nerozpustil,“ komentuje Fila spory o to, zda je Anderson kvalitní režisér, nebo manýrista. „Do tý doby, dokud ohledává různý nový žánry, je vždycky schopnej něco novýho objevit. Je teď podle mě ve stejné fázi jako Quentin Tarantino, jdete na film od zasloužilého mistra, pak vám trochu vadí, že jste zase dostali to samý, ale on vždycky stejně přijde s něčím novým, rozhodně to není tvůrce, který je vyčerpaný, vyčerpanost vypadá jinak.“

„Moje postavy prožívají to, o čem jsem snil v dětství,“ říká Wes Anderson a do velké míry tak svou filmografii vysvětluje. O tom, že Anderson vychází z japonského mistra Jasudžira Ozu, a další postřehy si poslechněte v záznamu celého rozhovoru.