White Lung zvou na procházku temnou rajskou zahradou

Na kanadské hardcore-punkové scéně vždy byly výjimečné kapely. Když se ve Vancouveru v roce 2006 dala dohromady tehdy ještě čtyřčlenná skupina White Lung, velmi záhy členky sdílely pódium s Fucked Up, Coliseum či kolegyněmi ze stejného města Vapid. Jejich frenetický, rychlý punk se štiplavými feministickými texty a neúnavné koncertování po všech možných dírách jim záhy přinesly zaslouženou pozornost. Následovala vystoupení na SXSW či Pitchfork Festivalu. Po několika personálních změnách se kapela ustálila na třech lidech, kromě frontwoman Mish Barber-Way tvoří trio bubenice Anne-Marie Vassiliou a kytarista Kenneth William. Na nekončících turné střídají baskytaristky, které vyberou vždy z řad svých známých. Například na jejich druhém pražském koncertě se tak s nimi na pódiu objevila Hether Fortune z postpunkových Wax Idols.

Když před dvěma lety vycházela White Lung třetí deska a vůbec první na prestižním labelu Domino Records s názvem Deep Fantasy, vypadalo to, že Mish Barber-Way přijde o hlas. Jediná šance, jak zachránit hlasivky zničené z posledního turné, byla znovu se naučit zpívat a změnit polohu hlasu. Way se z této nepříjemné zkušenosti vypsala v jednom ze svých příspěvků pro server Talkhouse. „Hlas mi odcházel už delší dobu, snažila jsem se to řešit podle staré ‚babské rady‘ a vypít lahvičku čínského bylinného sirupu pro kuřáky a před setem vystřídat whisky za vodku. Nepomohlo to. Připadala jsem si jako poloviční člověk,“ uvedla. Operace naštěstí nebyla nutná a po dvou letech hlasových cvičení hlas konečně zkrotila. Méně uječený, hlubší a přísnější vokál na Paradise tak vzrostl do zatím nejintenzivnější podoby.

White Lung – Paradise|foto: Domino Records

Pokud se předešlá Deep Fantasy zaobírala bojem s nejrůznějšími závislostmi, vnímáním vlastního těla a identity obecně, Paradise se obrací k cizím životům. Hnacím motorem už nejsou deprese a vlastní démoni. Way, která se před pár lety provdala za basáka hardcore-punkových Obliterations, píše jako šťastná žena. To ovšem neznamená, že ani v na první pohled idylických vztazích nedochází k útisku či dramatům. Na Paradise je tak předložena série pěkně temných lovesongů vyprávěných prostřednictvím cizích mikropříběhů. Setkáme se s nejznámější kanadskou sériovou vražedkyní Karlou Homolkou, anglickými řezníky Fredem a Rosemary Westovými, dívkami žijícími „s těmi špatnými muži“ i padajícími hvězdami showbyznysu.

Pro Way, která léta píše články o sexu a vztazích pro kanadský server Westender nebo Broadly, jsou ženské touhy jedním z hlavních témat. „Co nás nutí jednat tak, jak jednáme, a kde jsou tenké hranice vlastních rozhodnutí?“ ptá se Way ve skladbě Paradise, která sice není největším hitem, ale nejlépe vystihuje celou desku. „Jeď se mnou na jih – teď!“ zpívá s naléhavostí, která nedává na výběr. Buď – anebo – ale do jaké míry se jedná o svobodné rozhodnutí, když se máte všeho vzdát a odevzdat se jednomu muži?

White Lung udělali krok nazpět ke svým syrovým punkovým začátkům a zároveň až kouzelně posunuli svůj zvuk od prvotní přímočarosti, frenetické kytary střídají nečekané shoegazové záblesky. Podařilo se jim skloubit dřívější agresivitu s popově chytlavými refrény na výbornou. Otázkou zůstává, jestli současné rozpoložení Way nebude pro budoucí vývoj spíše na škodu. Z naštvané a nekompromisní feministky se stává punkerka ze střední třídy. Děvče partnera našlo, už si ho obhájilo před sebou, rodinou i světem, ale nebude to časem trochu nuda?

75 %
White Lung – Paradise (Domino Records, 2016), 28 min