Z drzé glosátorky Lily Allen zůstala jen znuděná oportunistka

03116516.jpeg
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03116516.jpeg

Když v roce 2006 vtrhla Lily Allen do světa velkého popu s hity Smile a LDN, bylo celkem těžké nepodlehnout kouzlu téhle drzé dvacetileté holky z Londýna, která sarkasticky glosuje svět kolem sebe. S druhým albem It's Not You It's Me se z ní stala regulérní hvězda, ale velmi sympaticky dala na čas přednost mateřství před kariérou. Teď se po pěti letech vrací s novinkou Sheezus a snaží se dostát své pověsti anti-popové rebelky. Jde jí to ale celkem ztuha – pop se totiž za dobu její absence výrazně proměnil.

Není žádné tajemství, že ženské interpretky vládnou současnému popu, a Lily Allen můžeme připsat za tuto genderovou revoluci jisté zásluhy. Jenže od časů jejích hitů The Fear či Fuck You se stalo dost věcí a zpěvačky první ligy se naučily výrazněji reflektovat svoji pozici ženy v muži ovládaném zábavním průmyslu či roli objektů. Od Beyoncé po Lorde jako kdyby vstoupil dnešní pop do jakési meta roviny. Lily Allen je v tomhle světě doma a hned pilotní singl Hard Out There nabídl sžíravou kritiku popového průmyslu. Allen za něj ale pohříchu sklidila obvinění z rasismu.

Problém s Lily Allen je ale někde jinde – jak věřit někomu, kdo kritizuje marketingovou mašinérii a zároveň plní svoji desku tak otřesnými odrhovačkami, jako jsou Take My Place či Close Your Eyes, které si zcela neironicky vypůjčují elementy současného odcizeného žebříčkového balastu. Druhý singl Air Balloon je nestydatá vykrádačka Paper Planes od M.I.A. a poslední zbytek důvěryhodnosti zmizí, když na závěr desky zazní i coververze cajdáku Somewhere Only We Know původně od Keane, kterou Lily natočila vloni do jedné reklamy a trochu nečekaně s ní nakonec dobyla číslo jedna britského žebříčku.

03116517.jpeg

Nejuvěřitelnější je Lily Allen nakonec ve skladbě Life For Me, kde zpívá o svém nudném večeru u počítače. Až na to, že píseň samotná je pro změnu vykrádačkou bílého afropopu Vampire Weekend, a tak slouží jako další důkaz, že Allen a její dvorní producent Greg Kurstin se už ani moc nesnaží najít nějakou novou originální polohu. Lily dokonce před nedávnem prohlásila, že všechny dosud vydané singly jsou doslova „krotké popové sračky“. Těžko říct, co ji k takovému výroku vedlo – tedy kromě pokusu o kontroverzi. Každopádně můžeme dodat, že ani na albu samotném to o moc lepší není.

Lily Allen – Sheezus (Regal/Parlophone, 2014)
Hodnocení: 50 %