Z Etiopie, Poustky i odjinud: Cesty Pavly Jazairiové po světě propojeném změnami klimatu i nadějí
V dubnu vydala Pavla Jazairiová, cestovatelka, dlouholetá rozhlasová redaktorka a spisovatelka, novou knihu Z Etiopie a odjinud. Spojuje příběhy a historii napříč kulturami s bystrým pozorováním rychle se proměňujícího světa. Velkou pozornost věnuje klimatické změně a tomu, jak se budou moct lidé v chudých zemích uživit, pokud postoupí ještě dál. Na návštěvě v Poustce jsme se proto zeptali, zda si představuje i pozitivní budoucnost a kdo ji přináší.
Jaká místa jsou podle vás zasažena klimatickou změnou v současnosti nejvíc?
V Africe je pás země, kterému se říká Sahel, což znamená pobřeží. Nad ním je na severu poušť a ta jednoznačně postupuje. Lidé, pastevci, kteří tam žijí, postupně ztrácejí pastviny. To je velký průšvih, protože kvůli tomu vymírají celé národy. Konkrétně na Sahaře například Tuaregové a jiné saharské národy. Ta přírodní rovnováha je pryč.
A jak je to například v Indii?
Tam nemáte už nikde čistou vodu, protože na každé vodě je půlmetrový nános odpadků. Je neuvěřitelné, když to člověk vidí. A tomu se říká pokrok. Já si nedokážu ale představit, jak vše půjde dál. U nás to tak nevidíme, tady máme pořád ještě krásnou, čistou zem. Ale když se podíváte do podobně lidnatých zemí, kam přišel ten pokrok, je to úplně apokalyptické.
A když se budeme držet pozitivnějších nebo nadějnějších scénářů, všimla jste si na takových místech koordinovanějších postupů, jak se se změnami vypořádat? Na nějaké lokální, komunitní úrovni?
Lidé se snaží. V Etiopii například během loňského roku vysadili snad miliony stromů. Ale myslím si, že je fajn sázet stromy, například u nás vytvářet mokřady. Ale stejně mám za to, že klimatické změny se prohlubují a budou dál pokračovat. Docela mě vyděsilo, že během pandemie koronaviru, kdy přestala létat letadla a lidé byli míň aktivní, to na přírodu neudělalo skoro žádný dojem. A jsem pevně přesvědčená o tom, že potřebujeme změnit v základě náš vztah k zeměkouli.
Jak si vysvětlujete nečinnost politiků v rozvinutých zemích bohatého Severu, kteří mají veškeré prostředky a moc na to, aby mohli s postupujícími změnami klimatu něco dělat?
Naše vlády nás pobízejí k tomu, abychom nakupovali všechno, co vůbec nepotřebujeme. Aby se mohlo točit kolo ekonomického systému, je potřeba, aby lidé nakupovali a utráceli. A bere se jako ctnost, když někdo plýtvá. Vlády vůbec nezajímá, že je potřeba se změnami klimatu něco dělat.
Politici žijí, jako by po nás potopa, protože jsou voleni na svoje funkční období a mají zájem na tom, aby to během něj fungovalo podle starého schématu, kterému se říká stálý rozvoj. Tím je myšleno, že se bude víc konzumovat a vyrábět, že bude stále víc aut, oděvní průmysl pojede na sto procent.
Dokud si lidé na vlastní kůži s tou největší krutostí neuvědomí, že si pod sebou řežou větev, tak se nic nezmění. Já sama létám letadlem, tak nemám co mluvit. Ale je to tak. Když se mě však lidé ptají, jestli jsem pesimista, odpovídám, že mám pořád naději.
Jak spolu souvisí mizení přírodní a kulturní bohatosti? V koho vkládá Pavla Jazairiová naději? A kdo jí přináší radost? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Přizpůsobení se světu a ochrana chudých. Jak se můžeme poučit ze života starověkých lidí?
Starověké kultury se musely vyrovnávat s problémy podobnými těm našim, včetně klimatických změn. Dá se však říci, že žily ve stejném světě jako my?
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
