Z neznámého světa. Lovecraftovskému rybímu komiksu škodí doslovnost

14. listopad 2018
Obálka komiksu Z neznámého světa a další příběhy

Král hororu H. P. Lovecraft je inspirací napříč uměním už téměř sto let. V komiksu tomu není jinak. Nakladatelství Argo letos vydalo adaptaci jeho pěti povídek Z neznámého světa a další příběhy nakreslenou Holanďanem Erikem Kriekem. Co nám komiks o králi hororu říká nového?

Komiksové adaptace literárních děl mají těžký úděl. Už předem jsou osočovány, že vznikly především proto, aby lenivé mladé generaci usnadnily cestu k mnohasetstránkovým titulům a svým autorům vydělaly snadné peníze. Přitom má být zřejmé, že kvůli omezenému množství textu zůstanou pouze na povrchu. Výborně, přesně tato nevýhoda by v případě povídek Howarda Phillipse Lovecrafta mohla být proměněna v jasný klad.

S lovecraftovými fantasmagorickými zápletkami je totiž už nějakou chvíli velká potíž – jsou velmi vytěžené. Jeho povídky plné strachu z neznáma dávno založily vlastní subžánr. Jen v komiksu se k jeho odkazu hlásí Alan Moore, Mike Mignola se svým Hellboyem, autor hororové mangy Džundži Itó a další. Lovecraftův styl byl sice poměrně jednoduchý, jeho postavy nebyly zrovna psychologicky hluboké a ženám se vyhýbal téměř úplně, zároveň dal ale život mýtu Cthulhu. Vizi, že planeta Země je osídlena mimozemskými, polobožskými a jinými nadpřirozenými bytostmi, které jen čekají na svou příležitost, aby nad ní převzaly vládu a podřídily si člověka. Tato představa se v literárním světě stala natolik populární, že ji dodnes rozvíjí mnoho Lovecraftových následovníků, třeba autor Amerických bohů Neil Gaiman.

Pozemšťané jako kosmičtí burani. Komiksová space opera Orbital míchá akci se společenským komentářem

Space opera Orbital

Transfuzi francouzsko-belgické Modré Crwe nabízí komiksové nakladatelství Crew svým čtenářům už několik let. V jejich edici Modrá Crew minulý měsíc začala vycházet space opera Orbital, která připomíná Valeriana a město tisíce planet, ale zároveň má podprahově co říct k problémům současného světa.

Právě jednu z nejznámějších povídek mýtu Cthulhu – Stín nad Innsmouthem – si vybral pro svou adaptaci nizozemský kreslíř Erik Kriek. Padesátistránkový horor vypráví o mladém muži, který je nucen strávit noc v podivném, rybinou zapáchajícím městečku Innsmouth. V něm už mnoho obyvatel nežije, a ti, kteří zůstali, jsou nemluvní a připomínají spíše ropuchy než lidi. Během noci se situace samozřejmě vyostří a mladík musí bojovat o holý život. Úlevy se mu ale nedostane ani v bezpečí rodinného krbu, naopak odhalí děsivé tajemství původu své babičky a propadne šílenství.

A přesně takto to Kriek nakreslil. Jeho černobílá kresba v retrostylu má ukázkový střih, jednotlivé postavy jsou dobře zapamatovatelné a nechybí hezké perspektivy, ale přesto tu něco schází. Možná víc prostoru, aby jednotlivá okna lépe vyzněla i s detaily a autor měl možnost většího rozmachu. Je docela těžké nakreslit ropušáky vylézající za měsíčního svitu z moře a zase jimi vyděsit a klidně i pobavit, jako se to podařilo výše zmíněnému Džundži Itóovi v jeho manze Ryby – Útok z hlubin. Ten je mistrem vykreslení šílenství přicházejícího z původně zcela civilního světa. Kriek se ale z vodítka adaptace nepouští ani ve čtyřech zbývajících povídkách a vlastní interpretaci prostor nedává. Ten, kdo jej ale na druhém konci drží, není Lovecraft. Pánem je tu jen on sám.

Co je esencí povedené lovecraftovské adaptace a proč jeho povídky často inspirují komiksové autory? Poslechněte si recenzi Kateřiny Čopjakové!

 
 
Spustit audio
autor: Kateřina Čopjaková